Kolik vojáků má pluk? část VI. – roky 1917 a 1918

V roce 1917 došlo k další změně systému doplňování početních stavů jednotek na frontě, která souvisela jak s již citelným nedostatkem mužů v zázemí, tak se změnou charakteru války.

Od počátku bojů každý pluk nasazený na frontě dostával ze zázemí jeden pochodový prapor každý měsíc (v roce 1916 už jen každých 6 týdnů), jehož vojáci přijeli přímo k pluku a byli přiřazeni do jeho prořídlých oddílů. Po většinu času to nestačilo ani na udržení předepsaného početního stavu pluku a pluky tak běžně operovaly s menším počtem mužů, než byl tabulkový (někdy dost výrazně). V případě, že však boje na delší čas utichly, vedlo to naopak k nárůstu početního stavu pluku až nad tabulkový početní stav. Poprvé se to, byť v malé míře, stalo na jaře 1915 plukům nasazeným na úseku fronty v Ruském Polsku, který byl od konce předchozího roku náhle zcela klidným. Po příchodu prvních pochodových praporů v roce 1915 jejich početní stavy stouply natolik, že u některých byly zřízeny další (čtvrté, či dokonce páté) polní prapory (i proto jim byly březnové pochodové prapory odepřeny a namísto toho odeslány do Karpat, jak jsme se zmínili v díle o roce 1915). Fronta se však brzy začala opět pohybovat a obnovené intenzivní boje způsobily, že pluky brzy opět řešily spíše opačný problém.

Podruhé k tomuto jevu začalo docházet na počátku roku 1916, kdy byly doplněny početní stavy pluků prořídlých podzimními boji na Volyni, které skončily v září 1915. Od října panoval prakticky klid, a to tentokrát na celé východní frontě; navíc zde byl předpoklad, že se jedná o stav dlouhodobý (v reakci na to byla snížena četnost vysílání pochodových praporů, jak jsme probírali v minulém díle). Pluky tak i se sníženou frekvencí dostávaly opět více mužů, než kolik vojáků je opouštělo, a jejich početní stavy rostly nad předepsané. (Tento nárůst byl přesměrován na italskou frontu, kde se chystala ofenziva, tím, že sílící pluky obsazovaly čím dál širší frontové úseky a uvolňovaly tím další a další jednotky k přesunu na toto válčiště). V létě 1916 přišel otřes spojený s Brusilovovou ofenzivou, který tento trend dočasně obrátil, ale po skončení bojů byla od října 1916 situace prakticky stejná jako o rok dříve; s tím, že nyní už ani nebylo plánováno soustředit co nejvíce jednotek na italské frontě.

Armádní plánovači proto přišli na rok 1917 se zásadní reformou systému doplňování: za (nyní již dlouhodobě statickou) frontou vznikla výcviková střediska, a pochodové prapory vysílané ze zázemí neměly napříště mířit přímo ke svým mateřským jednotkám, nýbrž do těchto výcvikových středisek, kde byli vojáci dále připravováni na nasazení na frontě v mnohem realističtějších podmínkách a s využitím nejnovějších zkušeností z reálných bojů. Z těchto středisek pak každý pluk každý měsíc dostal doplňky, ovšem v počtu přesně odpovídajícím počtu mužů, kteří ho za stejnou dobu opustili. Početní stavy pluků tak měly být udržovány konstantně na předepsané výši.

Zároveň s tím, jak se ve výcvikových střediscích tvořila zásoba vojáků, se začala snižovat početní síla pochodových praporů, odcházejících z domovských posádek. První dva pochodové prapory roku 1917 (odcházející v únoru a březnu) byly ještě sestaveny ve stejné síle jako dříve, ale už následující (květnový) byl o něco slabší a všechny další byly tvořeny již jen zhruba polovičním počtem mužů než dříve (zdroj: Klose). Ačkoliv vzhledem ke snížení intenzity bojů musíme mírně snížit i předpokládaný počet rekonvalescentů, kteří se každý měsíc zotavovali ze zranění, pořád to znamená, že pluky od jara 1917 potřebovaly k pokrytí požadavků na sestavení pochodových praporů již jen doslova pár set nových branců každých 6 týdnů.

Popravdě řečeno, víc už ani dostat nemohly.

V lednu proběhly další opakované odvody nejmladších povinných ročníků (1892-1898), ke kterým se dostavilo 550 000 mužů, z nichž za schopné bylo prohlášeno jen 188 000 a skutečně do vojska zařazeno 132 000. Každý pěší pluk tak získal: polovina z 132 000 / 109 pěších pluků = (zaokrouhleně) 600 mužů, kteří nastupovali ke svým jednotkám prakticky okamžitě (na přelomu ledna a února).

Hned v únoru pak přišly na řadu odvody osmnáctiletých (ročník 1899); dostavilo se 485 000 mužů, z nich 212 000 schopných, zařazeno bylo 170 000. To znamená pro pěší pluk dalších: polovina z 170 000 / 109 pěších pluků = (zaokrouhleno nahoru) 800 mužů, s nástupem hned v březnu. (Podle seznamů ztrát IR 81 se u pluku v poli objevují až na podzim.)

V březnu pak proběhla další prohlídka všech zbylých povinných ročníků mimo nejstarší (1872-1891) – ačkoliv se k ní dostavilo přes 940 000 mužů, za schopné služby bylo prohlášeno pouhých 180 000 z nich, a skutečně do vojska zařazeno jen 81 000 (velký počet nezařazených jde na vrub toho, že mnoho z nich bylo povinnosti sloužit zproštěno kvůli svému zaměstnání ve strategickém odvětví). Na každý pěší pluk tak vychází: polovina z 81 000 / 109 pěších pluků = (zaokrouhleně) 380 mužů s nástupem na přelomu dubna a května.

Následovala ještě probírka těch nejstarších povinných ročníků (1867-1871), při níž bylo ovšem z více než 500 000 mužů za schopné prohlášeno pouhých 75 000 a z těch zařazeno jen 24 000, které ale nemá smysl ani uvažovat, neboť nebyli zařazeni k bojovým jednotkám. Poslední přírůstek tak představovaly výsledky dalších odvodů nejmladších ročníků (1897-1899), které proběhly v září; z 432 000 mužů bylo schopných 104 000, a z nich 77 000 skutečně do vojska zařazeno. To znamenalo pro pěší pluk dalších polovina ze 77 000 / 109 pěších pluků = (zaokrouhleno) 360 mužů, kteří nastupovali v říjnu.

Navíc ve druhé polovině roku 1916 a na počátku roku 1917 probíhaly odvody i přímo v armádě – tedy přezkoumání způsobilosti ke službě ve zbrani mezi muži, kteří konali službu beze zbraně. Týkaly se zhruba 317 000 mužů, z nichž téměř 180 000 bylo překlasifikováno a zařazeno ke službě ve zbrani. Tím pádem každý pěší pluk získal: polovina ze 180 000 / 109 pěších pluků = (zaokrouhleně) 830 mužů, kteří nastupovali službu individuálně, podle toho jak je bylo možno uvolnit z dosavadních pozic.

Dohromady to dělá necelých 3 000 nových branců; na druhé straně 9 pochodových praporů, z toho 2 s původním početním stavem (1000 mužů), 1 mírně slabší (900 mužů) a zbylých 6 po 500 mužích představuje celkem 5 900 mužů. První (únorový) byl ještě pokryt muži nastoupivšími minulý rok, jak vyplývá z předchozího dílu; pluk tedy musel v roce 1917 vyslat do pole dalších 4 900 mužů. Navíc (jak vyplyne z dalšího textu) musel ještě před příchodem jakýchkoliv dalších nových branců vyslat minimálně dalších 800 mužů na počátku roku 1918; celková potřeba vojáků tedy činí na 5 700 mužů. Z toho vyplývá, že měla-li být uspokojena (a to skutečně byla), museli téměř polovinu z nich tvořit rekonvalescenti.

Odhadnout jejich skutečný počet není snadné. Máme nicméně údaj od jednoho konkrétního pluku (IR 27), že od počátku války do 1.6.1917 se s pochodovými formacemi do pole vrátilo celkem 9 168 rekonvalescentů (zdroj: Dějiny IR 27). Můžeme tedy toto číslo porovnat s našimi předpoklady; ty hovořily o cca 500 rekonvalescentech do konce roku 1914 a pak 300 rekonvalescentech každý měsíc. Dohromady tedy dostáváme: 500 (rok 1914) + 3 600 (rok 1915) + 3 600 (rok 1916) + 1 500 (leden-květen 1917) = 9 200. To nám tedy nejen až překvapivě přesně potvrzuje počty rekonvalescentů použité v předchozích dílech, ale nepřímo napovídá, že i pro rok 1917 můžeme počítat s cca 3 600 rekonvalescenty – a to znamená, že pluky jich měly dostatek na to, aby pochodové prapory do února 1918 mohly sestavit.

Rakousko-Uhersko tedy tímto způsobem dokázalo udržet svou armádu personálně v chodu po celý další rok, válka však stále pokračovala.


 

Pro rok 1918 byla ještě jednou mírně upravena procedura vysílání pochodových praporů – nyní odcházel pochodový prapor opět každý měsíc, jeho početní stav byl ale stanoven na 400 mužů; oproti předchozímu roku (cca 500 mužů každých 6 týdnů) to znamenal sice mírné, ale přece jen jakési navýšení požadavků. Což je – při pohledu na situaci v předchozím roce a čím dál větší personální nouzi, která z celé této série článků myslím si jasně vystupuje – zcela nesplnitelné zadání. Znamenalo, že pluk potřeboval vyslat do pole během roku 1918 celkem 12 x 400 = 4 800 mužů; pokud by i více než 1/3 z nich tvořili rekonvalescenti, pořád bylo třeba sehnat dalších minimálně 3 000 nových branců – tedy stejně jako předchozího roku.

A tak ihned, jakmile to bylo možné – tedy v lednu 1918 – byli odvedeni noví osmnáctiletí (ročník 1900); z více než 500 000 jich bylo za schopné služby označeno 190 000 a 134 000 zařazeno do vojska; pro pluk to znamenalo polovina ze 134 000 / 109 pěšími pluky = (zaokrouhleně) 620 mužů. Ke svým jednotkám nastupovali hned v únoru a zdá se, že do výcvikových táborů za frontou museli odcházet již s březnovým pochodovým praporem. Ti však nemohli pokrýt více než 3 další pochodové prapory (tedy do května).

V dubnu pak proběhly další odvody ostatních nejmladších ročníků (1894-1899). K těm se dostavilo 443 000 mužů, za schopné však bylo možno označit pouze 75 000 a zařazeno do vojska jich bylo 46 000. Pluk tak získal: polovina ze 46 000 / 109 pěšími pluky = (zaokrouhleně) 210 mužů, kteří nastupovali v květnu, vystačili však maximálně na jeden další pochodový prapor. A dál už skutečně nebylo kde brát.

Je tedy zřejmé, že rakousko-uherskou válečnou mašinerii tak pomohla v chodu i v roce 1918 udržet jedině porážka Ruska, které na začátku roku 1918 vystoupilo z války. Kromě toho, že tím byly uvolněny značné síly k použití na jiných válčištích (především italském), přinesla mírová dohoda s Ruskem také návrat statisíců válečných zajatců, který začal v březnu. Do konce května 1918 se takto vrátilo okolo 500 000 mužů, prakticky všichni ve vojenském věku a většina zdravotně způsobilá k další službě. Ti byli skutečně po poněkud zdlouhavém procesu repatriace znovu povolávání ke svým jednotkám (jejichž příslušníky stále byli) a zařazováni k dalšímu výcviku, aby mohli být odeslání znovu do pole (kam mohli první z nich vyrazit zhruba v červnu).

Kolik staronových branců tímto způsobem mohl pěší pluk získat, musíme jen odhadnout. Budeme-li předpokládat, že z půl milionu navrátilců byla do další služby zařazena většina, můžeme vycházet z čísla 350 000-400 000. Známým vzorečkem pro rozdělení kontingentu mezi jednotlivé složky vojska dostáváme, že pěší pluk tak mohl získat: polovina z 350 000 až 400 000 děleno 109 pěšími pluky = (zaokrouhleně) 1 700 až 1 900 mužů. To na pokrytí zbylých 6 měsíců do konce roku více než stačilo – ve skutečnosti by to stačilo ještě i na několik pochodových praporů v roce 1919.

Nakonec se, jak známo, ukázalo, že to už nebude potřeba – válka skončila na počátku listopadu a už ani poslední dva pochodové prapory roku 1918, připravované na listopad a prosinec, do pole nikdy nevyrazily. Ačkoliv nedostatek mužů, kteří by mohli být zařazeni do vojska, začal být patrný vlastně již v roce 1915, ještě ani v roce 1918 k personálnímu zhroucení rakouské armády jako takovému nedošlo. Oficiální místa však už předvídala, že – nebýt konce války – v roce následujícím už by mu nebylo možno zabránit.

 

Opravy provedené po zveřejnění textu (6.2.)

Na konec pasáže o roce 1917 doplněn odstavec diskutující počty rekonvalescentů na základě údaje z dějin IR 27. Ten potvrzuje správnost našich předpokladů o jejich počtech.

Kolik vojáků má pluk? část V – rok 1916

Jak jsme si ukázali v minulém díle, rakouské vojenské úřady již v dubnu 1915 vypotřebovaly všechny možnosti, jak sehnat další brance, které jim zákon o vojenské službě dával; podařilo se jim tím zajistit přísun mužů pro potřeby armády zhruba do října. Dál nezbývalo než rozšířit okruh mužů, na které se vojenská povinnost vztahovala.

Došlo k tomu v květnu 1915 a podle nového zákona jí podléhali všichni muži ve věku 18-50 let (dosud to bylo 19-42). Hned na přelomu června a července byly skutečně provedeny odvody osmnáctiletých (tedy ročník 1897) – dostavilo se téměř 400 000 mužů, z nich bylo za služby schopna prohlášeno 210 000 a 181 000 skutečně zařazeno do vojska. To znamená, že každý pluk tak získal dalších: polovina z 210 000 / 109 pěšími pluky = (zaokrouhleno nahoru) 1 000 mužů. Jelikož se paralelně s tím dalšími opakovanými opakovanými odvody (jak jsme si rovněž ukázali minule) podařilo získat ještě dostatek mužů na pokrytí potřeb armády do konce roku, resp. až do ledna 1916, byli tito nejmladší vojáci ke svým plukům povoláni až v říjnu 1915; do pole pak odcházeli první z nich v lednu 1916, hlavně ale s pochodovými prapory únorovými.

Od počátku války v srpnu 1914 až do září 1915 probíhaly na východní frontě, kde působila většina rakouských jednotek, prakticky nepřetržitě těžké boje; ty však po zahnání ruské armády daleko na Ukrajinu v létě 1915 od října tohoto roku náhle utichly. Východní fronta se stala statickou a nejvyšší velení rakousko-uherské armády – i s ohledem na vyčerpání svých zásob vojenské služby schopných mužů, které popisuje tato série – počítalo s tím, že to tak zůstane dlouhodobě (svou pozornost přeneslo na nově vzniklou frontu italskou, kde intenzita bojů ale zdaleka nedosahovala parametrů fronty východní). Vojenské orgány proto rozhodly, že od roku 1916 bude snížen počet mužů pravidelně odesílaných do pole ze zázemí – a to konkrétně tak, že interval odchodu pochodových praporů bude prodloužen na 6 týdnů.

Ačkoliv to na první pohled vypadá jako snížení nároků o třetinu (během každých 12 týdnů teď bylo nutno sestavit dva pochodové prapory namísto dřívějších tří), ve skutečnosti se požadavky na počet nově zařazených mužů snížily dokonce na polovinu. Původně měl totiž každý pluk během 12 týdnů do pole odeslat tři pochodové prapory, tedy 3 000 mužů, z nichž cca 900 dokázal pokrýt rekonvalescenty (počítáme-li 300 uzdravených na každý měsíc) – potřeboval tedy 2 100 nových branců. V novém schematu se počet pochodových praporů odesílaných za stejné období na dva, tedy na 2 000 mužů; počet rekonvalescentů se však nezměnil a stále můžeme počítat s 900 – to znamená, že pluk nyní potřeboval na každých 12 týdnů jen 1 100 nových branců. (Na druhou stranu je nutno si uvědomit, že nový systém znamenal nutnost vyslat 9 pochodových praporů za rok, nikoliv 8 jak by člověk intuitivně mohl čekat, neboť rok má 52 týdnů.) Jen díky tomu bylo možno upustit od dalšího snížení věkové hranice služební povinnosti na 17 let, které bylo již na podzim zvažováno…

Na konci roku 1915 (v listopadu a prosinci) byly ještě provedeny opakované opakované odvody zbylých nejmladších ročníků (1895 a 1896 plus ročník 1891), ke kterým se dostavilo 811 000 mužů, z nichž bylo za služby schopné prohlášeno 325 000 a 267 000 skutečně zařazeno do vojska. Každý pěší pluk tak získal: polovina z 267 000 / 109 pěších pluků = (zaokrouhleno nahoru) 1 300 mužů. Ti nastupovali ke svým jednotkám v lednu 1916 a vystačily pluku na pokrytí dalších dvou pochodových praporů (v březnu žádné neodcházely, takže dubnových a květnových). Už na červen ale bylo potřeba hledat další nové zdroje.

Už na přelomu srpna a září 1915 byly (po zvýšení horní věkové hranice pro vojenskou povinnost) provedeny také odvody nově povinných ročníků nejstarších – tedy mužů 43-50letých (ročníky 1865-1873). Těch se dostavilo přes 1 700 000, za schopných služby bylo prohlášeno 890 000 z nich a skutečně povoláno 530 000. Tito muži však nebyli zařazováni do bojových jednotek; byli určeni k tomu, aby na různých místech v zázemí a u nebojových útvarů vystřídali muže mladších ročníků, kteří pak byli přesunuti k bojovým útvarům. Odhadnout, kolik nových branců se touto výměnou dostalo do pěšího pluku, je tudíž poněkud složitější. Každopádně víme, že do služby nastupovali od ledna do června 1916 (zdroj: Klose) a během této doby se tímto způsobem podařilo vystřídat 300 000 mužů (zdroj: OULK 4, str. 97 anglické verze) – to je tedy počet, který můžeme známým vzorečkem rozdělit mezi pěší pluky. Vychází tedy, že každý pěší pluk získal v průběhu prvního pololetí 1916 dalších: polovina z 300 000 / 109 pěších pluků = (zaokrouhleno nahoru) 1 400 mužů.

Ti tedy mohli doplnit zbytek předešlé skupiny a společně pokrýt požadavky na červnové, srpnové a zářijové pochodové prapory (v červenci opět žádný do pole neměl odcházet). Zde ovšem do plánů organizátorů v zázemí opět zasáhly události na frontě – na počátku června 1916 byla zahájena na východní frontě Brusilovova ofenziva, která způsobila rakousko-uherským jednotkám tak obrovské ztráty, že musely být do pole vyslány pochodové prapory i v červenci. Neposílaly je všechny pluky a nebyly všechny v plné síle, ale většiny pluků se týkaly; ty tak musely v červnu narychlo sestavit další, původně neplánovaný pochodový prapor.

To však znamená, že bylo nutno sehnat jiné brance na sestavení říjnových pochodových praporů. Do nich už museli tedy být zařazeni muži osmnáctiletí, tedy ročníku narození 1898, kteří byli odvedeni již na přelomu dubna a května a ke svým plukům rukovali hned v květnu. Celkově se jich k odvodu dostavilo 465 000, za schopné služby bylo prohlášeno 246 000 z nich a do vojska skutečně zařazeno 191 000. Každý pěší pluk jich tedy získal: polovina z 191 000 / 109 pěšími pluky = (zaokrouhleno nahoru) 900 mužů.

Díky nim bylo možno sestavit pak ještě i následující (listopadové) pochodové prapory, na poslední (prosincové) však už nestačili. Ty bylo možno pokrýt jen díky tomu, že od června do září byly vyhlášeny další opakované odvody, nyní již naprosto všech ročníků podléhající vojenské povinnosti – tedy 1866-1897. K těm se dostavilo 2 350 000 (nejvíc za celou válku), z nichž bylo za schopné uznáno necelých 600 000 a do armády skutečně zařazeno jen 346 000. Na každý pluk tak připadlo dalších: polovina z 346 000 / 109 pěšími pluky = (zaokrouhleno nahoru) 1 600 mužů, kteří nastupovali postupně, od srpna do listopadu. Díky tomu bylo možno sestavit nejen poslední pochodový prapor tohoto roku, ale posléze i první v roce následujícím.

Pokusme se tedy opět rozepsat jednotlivé pochodové prapory do konce roku 1916, resp. do počátku roku následujícího:

  • XVIII. pochodový prapor (leden): 1000 mužů, sestavených ještě ze zbylých mužů z opakovaných opakovaných odvodů, rekonvalescentů (300) a z menší části pak již z osmnáctiletých
  • XIX. pochodový prapor (únor): 1000 mužů, sestavených z osmnáctiletých (550) a rekonvalescentů (450)
  • XX. pochodový prapor (duben): 1000 mužů, sestavených z rekonvalescentů (450), zbylých osmnáctiletých (maximálně 250) a mužů mladších ročníků z opakovaných opakovaných odvodů (cca 300)
  • XXI. pochodový prapor (květen): 1000 mužů, sestavených z rekonvalescentů (450) a mužů mladších ročníků z opakovaných opakovaných odvodů (cca 550)
  • XXII. pochodový prapor (červen): 1000 mužů, sestavených z rekonvalescentů (450), zbytku mužů z opakovaných opakovaných odvodů (těch bylo maximálně 450) a již i mužů uvolněných staršími ročníky z nebojových služeb (minimálně 100)
  • mimořádný pochodový prapor (červenec): 650 mužů, sestavených z rekonvalescentů (225) a mužů uvolněných staršími ročníky z nebojových služeb (425). Stanovit sílu tohoto praporu je obtížné, protože ve skutečnosti ho některé pluky (nepostižené boji Brusilovovy ofenzivy) zřejmě nevysílaly vůbec, kdežto některé v plné síle, ne-li početnější. Na základě celkové síly těchto mimořádných pochodových praporů, která činila 55 000 mužů plus 13 500 mužů vyslaných některými pluky později, jsem ji stanovil na průměrně 650 mužů (zdroj: Klose: Die Österreichisch-Ungarische Armee im Weltkriege…).
  • XXIII. pochodový prapor (srpen): 1000 mužů, sestavených z rekonvalescentů (225), mužů uvolněných staršími ročníky z nebojových služeb (775)
  • XXIV. pochodový prapor (říjen): 1000 mužů, sestavených ze zbylých mužů uvolněných staršími ročníky z nebojových služeb (maximálně 100), rekonvalescentů (450) a prvních osmnáctiletých (450) (podle seznamu ztrát IR 81 se muži ročníku 1898 u pluku skutečně objevují v říjnu)
  • XXV. pochodový prapor (listopad): 1000 mužů, sestavených z rekonvalescentů (450), osmnáctiletých (maximálně 450) a doplněných muži odvedenými při všeobecných opakovaných odvodech (minimálně 100)
  • XXVI. pochodový prapor (prosinec): 1000 mužů, sestavených z rekonvalescentů (450) a mužů odvedených při všeobecných opakovaných odvodech (550)
  • XXVII. pochodový prapor (únor 1917): 900 mužů, sestavených z rekonvalescentů (450) a zbylých mužů odvedených při všeobecných opakovaných odvodech (450)

Ještě jednou upozorňuji, že konkrétní údaje o složení jednotlivých pochodových praporů je nutno brát jako čistě orientační – obzvláště vzhledem k mimořádnému pochodovému praporu vysílanému v létě, který mohl způsobit u každého pluku různé důsledky. Jak vidno, systém doplňování se také stával čím dál plynulejším a pluky dostávaly čím dál menší várky nových branců v čím dál kratších intervalech. To je trend, který předznamenal další změny v systému doplňování početních stavů formací v poli, které přišly v roce 1917.

Kolik vojáků má pluk? Část IV – rok 1915

V minulém příspěvku jsme si ukázali, že jak pěší, tak zeměbranecký pluk rakousko-uherské armády byl schopen se zásobou svých vycvičených vojáků vydržet 4 měsíce války, tedy přesně do konce roku 1914. Nyní se tedy dostáváme k té asi nejpodstatnější otázce: jak bylo zajištěno fungování pluku po zbytek války, která měla trvat ještě téměř čtyři další roky?

Již v září 1914, tedy po prvních velkých střetech na všech frontách, došla nejvyšší vojenská a politická místa v Rakousku-Uhersku k poznání, že válka bude trvat déle, než se předpokládalo, a že tedy vojsko nebude schopno pokrýt celkovou potřebu vojáků z těch, které má k dispozici. Během následujících týdnů a měsíců se ukázalo nade vší pochybnost, že válka nejen že neskončí na počátku roku 1915, ale že bude vedena až do úplného vyčerpání jedné ze stran a může potenciálně trvat mnohem, mnohem déle. Vojenské orgány musely tedy urychleně situaci začít řešit. Relativně nejpřímočařejším opatřením, které bylo okamžitě přijato, bylo uspíšit příští pravidelné odvody (ty by proběhly za normálních okolností na jaře 1915). Ke každoročním odvodům se měl v Rakousku-Uhersku povinnost dostavit každý muž, která daného roku dosáhl 21 let věku; v případě, že nebyl odveden ani zproštěn služby, pak znovu roku následujícího (kdy mu bylo 22 let), a pokud ani tehdy nebyl odveden ani zproštěn, pak ještě jednou v roce svých 23. narozenin.

Už na říjen 1914 byly vyhlášeny předčasné odvody, které nahrazovaly pravidelné odvody plánované na březen/duben 1915. Znamenalo to tedy, že se k nim museli dostavit všichni muži ročníku narození 1894 a ti z mužů ročníku 1893 a 1892, kteří nebyli odvedeni v předchozích dvou letech. Abychom mohli zjistit, kolik mužů těmito odvody pěší pluk získal, vyjdeme z celkového počtu mužů, kteří byli při těchto předčasných odvodech prohlášeni za schopné služby a povoláni: z 800 000 mužů, kteří se k nim dostavili (z toho necelých 500 000 tvořili muži ročníku 1894, zbytek pak dosud neodvedení muži ročníků 1893 a 1892), bylo za schopné služby prohlášeno cca 420 000 mužů a do vojska skutečně zařazeno 367 000 z nich (zdroj: Klose: Deckung des Personellen Bedarfes…). Na základě analogie s odvody v letech před první světovou válkou, kdy bylo (jak už uvedeno v prvním díle) do pěších pluků zařazováno lehce přes 50 % odvedených, tak můžeme odhadnout, že do každého pěšího pluku mohlo být po těchto předčasných odvodech přiřazeno: polovina z 367 000 mužů děleno 109 pěšími pluky (včetně tyrolských a bosensko-hercegovinských) = (zaokrouhleno nahoru) 1 700 mužů. Tito byli povoláni ke svým jednotkám hned na konci října 1914 a okamžitě se začalo s jejich válečným výcvikem.

Tím byly vyřešeny požadavky na další vojáky pro měsíce leden a únor 1915 – tito muži, společně s několika stovkami rekonvalescentů a případnými zbylými náhradními záložníky, kteří neodešli na frontu s prvními pěti pochodovými prapory do konce roku 1914, totiž tvořili VI. a VII. pochodový prapor, odcházejíce na frontu v lednu a únoru 1915 (zdroj: Seznamy ztrát IR 81), tedy po cca 8týdenním, resp. 12týdenním výcviku. Tento byl považován za dostatečný – ostatně podobně na tom byli před nimi muži odvodního ročníku 1914, z nichž první odcházeli do pole s říjnovými pochodovými formacemi také po výcviku v délce trvání jen něco málo přes 8 týdnů, a vlastně i ti náhradní záložníci, kteří odcházeli s plukem do pole hned na počátku války, a kteří před válkou prodělali rovněž jen 8týdenní základní výcvik. Je nutno ovšem vzít v potaz skutečnost, že tito nejméně vycvičení muži dosud vždy tvořili jen zlomek vojáků odcházejících do pole; v lednových pochodových praporech však museli tvořit už nejméně polovinu jejich příslušníků. Abychom pokračovali v přehledu začatém minule:

  • VI. pochodový prapor (leden): 1 000 mužů, sestavených ze zbylých náhradních záložníků (mohlo jich být kolem 200), rekonvalescentů (těch mohlo být okolo 300) a mužů odvedených při předčasných odvodech (zbylých 500).
  • VII. pochodový prapor (únor): 1 000 mužů, sestavených z předčasně odvedených mužů a rekonvalescentů (těch můžeme počítat cca 300).

Po odchodu únorového pochodového praporu však u náhradního tělesa zbývalo v nejlepším případě okolo 500 předčasně odvedených (a v praxi mnohdy méně), což nestačilo ani na sestavení dalšího pochodového praporu – natož na další měsíce války. Vyřešení tohoto problému si vyžádalo mnohem zásadnější opatření, než uspíšení pravidelných odvodů. Rakouské orgány ho začaly chystat ihned po provedení předčasných odvodů, tedy již v říjnu 1914, a šlo o opakované přezkoumání způsobilosti k vojenské službě. To bylo vyhlášeno 22.10.1914 a proběhlo ve druhé polovině listopadu a na počátku prosince. Museli se k němu dostavit všichni muži ročníků 1878-1890, kteří před válkou nebyli při pravidelných odvodech v příslušných letech ani napotřetí odvedeni a jako takoví byli označeni za služby se zbraní neschopné a přeřazeni do domobrany. Vycházelo se při tom z toho, že předválečné posuzování zdravotní způsobilosti ke službě bylo poměrně přísné a reálný podíl mužů vojenské služby schopných je v populaci citelně vyšší než oněch cca 55 %, které byly průměrně před válkou za schopné označovány – samozřejmě za předpokladu, že budou patřičně sníženy nároky na zdravotní způsobilost rekrutů.

Tyto opakované odvody se týkaly obrovského množství obyvatel – celkově se k nim dostavilo více než 1 750 000 mužů, tedy téměř dvakrát tolik jako k jakýmkoliv pravidelným či předčasným odvodům v minulosti. Z nich bylo za služby schopné prohlášeno necelých 770 000 mužů a do vojska skutečně zařazeno 619 000 z nich. Stejným postupem jako výše pak můžeme odhadnout, kolik rekrutů přišlo ke každému pěšímu pluku po povolání těchto mužů: polovina z 619 000 mužů děleno 109 pěšími pluky (včetně tyrolských a bosensko-hercegovinských) = (zaokrouhleno nahoru) 2 900 mužů, kteří byli ke svým jednotkám povoláni na přelomu ledna a února 1915 (tedy zhruba v době, kdy je opouštěly VII. pochodové prapory). Ti představovali (společně s rekonvalescenty a několika stovkami mužů, které pluk měl ještě k dispozici z předčasných odvodů) dostatek mužů na sestavení dalších 5 pochodových praporů, počínaje březnovým VIII. pochodovým praporem.


 

V tomto okamžiku se ale na chvíli zastavme, neboť se jedná o okamžik zlomový. Sešlo se v něm totiž několik faktorů, které vedly k tomu, že VIII. pochodové prapory se staly nechvalně proslulými:

  1. Zatímco dosud byly pochodové prapory tvořeny vycvičenými vojáky (záložníky), případně předčasně povolanými mladíky (většinou 21letými), VIII. pochodové prapory byly sestaveny poprvé zčásti (a u některých pluků téměř zcela) takříkajíc z nevojáků – starších mužů, kteří nikdy na vojně nebyli (a navíc nesplňovali předválečná zdravotní kritéria pro vojenskou službu).
  2. Tito muži byli povoláni na přelomu ledna a února; VIII. pochodové prapory odcházely do pole již kolem poloviny března, takže již tak krátký výcvik nováčků byl v tomto případě ještě kratší, trval jen 6 týdnů (namísto předepsaných osmi).
  3. Kromě personální krize bojovala ve stejném období rakousko-uherská armáda také s krizí materiální – předváleční zásoby vojenského materiálu již tak tak stačily k pokrytí potřeby jednotek na frontě, a přeorientování rakouského hospodářství na válečnou výrobu bylo sice v plném proudu, ale ještě nepřinášelo dostatečné výsledky. Výsledkem bylo, že jednotkám v zázemí (náhradním tělesům) se již nedostávalo pušek a mnozí příslušníci VIII. pochodových praporů tak absolvovali výcvik doslova s klackem namísto pušky a ostré střelby si vyzkoušeli až těsně před odjezdem do pole.
  4. Právě v tomto období došlo z politických důvodů k přeložení náhradních těles některých pluků z Čech do jinonárodnostního prostředí; jevy s tím spojené dále u těchto pluků narušily již tak pochybnou kvalitu výcviku a fakticky ho ještě více zkrátily.

Výsledkem bylo, že u některých VIII. pochodových praporů došlo k mimořádnému zhoršení kvality a bojové morálky, která se projevila několika závažnými incidenty. Známý je případ zajetí pražského 28. pěšího pluku u Stebníku, na němž měli vojáci VIII. pochodového praporu svůj podíl (zdroj: Průvodce po bojišti 28. pěšího pluku u Stebníku). Ovšem také vina za průlomu fronty u slovinského 47. pěšího pluku o týden dřív, který událostem u Stebníku předcházel, byla připsána vojákům, kteří k pluku přišli s VIII. pochodovým praporem (zdroj: Dějiny IR 47). VIII. pochodový prapor mladoboleslavského 36. pěšího pluku byl zase z iniciativy velitele armádního sboru pro nespolehlivost vyměněn s pochodovým praporem salzburgského 59. pěšího pluku a jeho vojáci tak byli namísto ke své mateřské jednotce zařazeni k 59. pluku, zatímco k 36. pluku přišli vojáci ze Salzburgu (zdroj: Die Tragödie eines Reiner-battailons) a ačkoliv to nemám potvrzené, mám podezření že obdobná výměna pochodových praporů proběhla i u ostatních pluků 10. pěší divize (IR 21, IR 18 a IR 98). A věřím, že na své objevení čeká podobných incidentů ještě více…

Navíc právě v této době vrcholily boje v Karpatech, kterých se účastnily až dvě třetiny jednotek rakousko-uherské armády, které v nich utrpěly obrovské, někdy doslova likvidační ztráty. Jelikož na frontě v Haliči byl mezitím naopak téměř úplný klid, rakousko-uherské nejvyšší velení se rozhodlo vyřešit další nutné posílení jednotek v Karpatech přesměrováním VIII. pochodových praporů, jejichž mateřské pluky byly nasazeny v Haliči, do Karpat, kde byly přiřazeny jiným jednotkám (zohledňovalo se při tom jazykové hledisko). Z jednotek doplňovaných z Českých zemí se to týkalo pluků jihomoravské 4. pěší divize (v té době brněnský IR 8 a znojemský IR 99), jejichž VIII. pochodové prapory putovaly do Karpat; všechny ostatní pěší divize z Českých zemí (5., 9., 10., 12., 19. i 29.) byly již tehdy v Karpatech nasazeny. Jedná se o první případ od počátku války, kdy byly pochodové prapory od některých pěších pluků systematicky přiřazeny jinému než mateřskému pluku; a také až do konce roku 1915 jediný. Byl tím narušen princip doplňování jednotek v poli svými vlastními náhradními tělesy, který byl jinak striktně dodržován.


 

Vraťme se nicméně k otázce doplňování početních stavů pěších pluků, které po opakovaných odvodech získaly zásoby mužů, které jim mohly vystačit do července.

Povinnost sloužit ve vojsku se v Rakousku-Uhersku vztahovala na všechny muže od 19 do 42 let věku (včetně), přičemž prezenční vojenská služba se v míru nastupovala v 21 letech věku. Po provedení předčasných odvodů 21-23letých mužů (v říjnu 1914) a opakovaných odvodů všech dříve neodvedených mužů 25-36letých (v listopadu 1914) zbývaly vojenským orgánům poslední dva neodvedené ročníky, na které se vztahovala vojenská povinnost a které měla právo odvést: 19 a 20letí (ročníky 1895 a 1896). Jejich předčasný odvod byl proveden na přelomu února a března, přičemž k němu byli přizváni i muži 24letí (ročník 1891), kteří na podzim zůstali jako jediní odvodů ušetřeni. Dostavilo se celkem 865 000 mužů, za schopné služby bylo uznáno necelých 500 000 z nich a do vojska skutečně zařazeno 426 000 nových vojáků. Osvědčenou metodou proto již snadno spočítáme, že každému pěšímu pluku takto přibylo dalších: polovina z 426 000 mužů děleno 109 pěšími pluky (včetně tyrolských a bosensko-hercegovinských) = (zaokrouhleno nahoru) 2 000 mužů. Ti byli ke svým jednotkám povoláváni postupně (nejmladší ročník jako poslední) v období od března do července a (společně s neustále se objevujícími rekonvalescenty) vystačili na sestavení dalších tří pochodových praporů (tedy do říjnových včetně).

Nyní zbýval už jen opakovaný odvod dosud vynechaných nejstarších povinných mužů 37-42letých (ročníky 1873-1877), který proběhl na přelomu dubna a května a vynesl dalších 203 000 do vojska zařazených mužů. Zde ovšem nemůžeme použít obvyklou formulku pro výpočet počtu nových příslušníků pěších pluků, protože tyto starší ročníky byly primárně povolávány k domobraneckým a pomocným službám. Zdá se, že někteří do pěších pluků přece jen zařazeni byli – ale zdaleka jich nebylo tolik jako v případě mladších mužů – v jejich případě by nám vyšlo přes 900 nových vojáků na pěší pluk, pro tyto starší ročníky můžeme nicméně počítat maximálně s polovinou tohoto počtu (zdroj: seznamy ztrát IR 81), a nevystačí nám tak ani na celý jeden (listopadový) pochodový prapor.

Tím ovšem rakousko-uherské úřady vyčerpaly své možnosti. Jediné, co jim zbývalo, bylo pokusit se získat další muže z již probraných ročníků, neboli opakované opakované odvody. Ty probíhaly postupně od června do listopadu a týkaly se znovu všech ročníků mimo nejmladší, tedy 1873-1894 (s výjimkou ročníku 1891, který byl o několik měsíců opožděn). Celkově se k nim dostavilo 1 330 000 mužů, z nichž bylo díky dalšímu snížení nároků za schopné prohlášeno dalších 540 000 a do vojska skutečně zařazeno 374 000. K výpočtu podílu těch, kteří připadli pěším plukům, použijeme známý vzoreček, výsledek nicméně o něco snížíme, protože v tomto počtu nám opět figurují i nejstarší ročníky (netvoří v něm ovšem nějakou velkou část). Vyjde nám tedy: polovina z 374 000 mužů děleno 109 pěšími pluky (včetně tyrolských a bosensko-hercegovinských) = (po snížení o cca 10 %) 1 500 mužů. Ti byli ke svým jednotkám povoláni v červnu a v srpnu a když k nim přičteme oněch 450 mužů získaných z nejstarších ročníků (předchozí odstavec), vyjdou nám na zbylé dva pochodové pochodové prapory, které potřebujeme do konce roku (listopad, prosinec) a s odřenýma ušima ještě na první pochodový prapor roku 1916.

Na konci roku 1915 je ale rakouské vojsko se zásobami mužů použitelných jako noví vojáci absolutně na dně (což potvrzuje i OULK 4, str. 100 anglické verze). Jak se z něj dostalo, tomu se budeme věnovat zase příště.

Na tomto místě si ještě zkusíme zrekapitulovat zbylé pochodové prapory pro rok 1915 včetně toho, jakými muži musely být tvořeny – na rozdíl od předchozích období to už ale nejde určit tak jednoznačně, protože příchody nově povolaných mužů se začínají překrývat a u náhradního praporu se jednotlivé vlny mísí. Pro všechny pochodové prapory už budeme počítat 300 rekonvalescentů měsíčně, abychom se přiblížili oné třetině, která by měla vycházet jako průměr pro celou válku, ale zcela jí ještě nedosáhli (protože v příštích letech se jejich podíl ještě zvýšil, jak bude patrné v dalších dílech série). Všechny údaje o tom, který ročník kdy odcházel na frontu, čerpám ze seznamu ztrát IR 81 a je nutno je považovat jen za orientační:

  • VIII. pochodový prapor (březen): 1000 mužů, sestavených ze zbytku náhradních záložníků (pokud jimi ještě pluk disponoval), rekonvalescentů a již i mužů odvedených při opakovaných odvodech (kteří někdy tvořili jeho většinu); podrobně jsme se jím zabývali v samostatné sekci
  • IX. pochodový prapor (duben): 1000 mužů, sestavených z mužů získaných opakovanými odvody a rekonvalescentů
  • X. pochodový prapor (květen): 1000 mužů, sestavených zčásti z mužů z opakovaných odvodů, z části už z dvacetiletých (ročník 1895) mužů a rekonvalescentů
  • XI. pochodový prapor (červen): 1000 mužů, sestavených pravděpodobně z většiny z dvacetiletých
  • XII. pochodový prapor (červenec): 1000 mužů, sestavených zčásti ze starších mužů z opakovaných odvodů, zčásti už z devatenáctiletých (ročník 1896) mužů a rekonvalescentů
  • XIII. pochodový prapor (srpen): 1000 mužů, sestavených především z devatenáctiletých a rekonvalescentů
  • XIV. pochodový prapor (září): 1000 mužů, sestavených ze všech zbylých mužů, kteří byli k dispozici, a rekonvalescentů
  • XV. pochodový prapor (říjen): 1000 mužů, sestavených stejně jako předchozí
  • XVI. pochodový prapor (listopad): 1000 mužů, sestavených už z většiny z mužů získaných opakovanými opakovanými odvody a rekonvalescentů
  • XVII. pochodový prapor (prosinec): 1000 mužů, sestavených stejně jako předchozí
  • XVIII. pochodový prapor (leden 1916): 1000 mužů, sestavených stejně jako předchozí

 

Na závěr se ještě krátce podívejme na pluk zeměbranecký. Na rozdíl od předchozích dílů zde už ale nemá smysl opakovat celý výpočet pro zeměbranu, neboť nemám žádná relevantní čísla, která by do něj cokoliv nového vnesla. Není však nejmenšího důvodu domnívat se, že zásoba a hospodaření s muži vypadaly u zeměbraneckého pluku jinak než u pěšího; bylo by krajně nesmyslné, aby zeměbranecké pluky z dodatečných odvodů získávaly vyšší nebo nižší kontingenty (v poměru ke své velikosti) než pluky pěší, a proto lze konstatovat, že vývoj u pluku zeměbraneckého probíhal stejně jako u pluku pěšího, jen všechny počty zařazených mužů byly o čtvrtinu nižší (tedy tam, kde pěší pluk získal 2 000 nových vojáků, zeměbranecký pluk získal 1600), neboť, jak už uvedeno v předchozích dílech, početní stav pluku byl 3/4 oproti pluku pěšímu. Z poměru jejich síly a počtu (70 pluků zeměbrany o třech praporech vůči 109 plukům pěším o čtyřech praporech), který činil téměř přesně 1:2 můžeme tedy odvodit, že zatímco do pěších pluků byla z dodatečných odvodů zařazována něco málo přes polovina mužů, dalších zhruba 23 % mužů z každého odvodu rukovalo do zeměbraneckých pěších pluků.

Co se týče jednotlivých pochodových praporů, je tedy možno předpokládat, že byly tvořeny ze stejných „zdrojů“ jako u pluků pěších. Musíme pouze vzít v potaz rozdíl vzniklý na samém počátku války, kdy pěší pluky vyslaly I. pochodový prapor do pole hned po mobilizaci, kdežto zeměbranecké ne, což způsobilo, že jejich číslování je pak po celou válku o jeden posunuté. Březnové pochodové prapory tak u zeměbrany nesly číslo VII. a zdaleka nebyly tak problémové; přesměrování od pluků, které měly to štěstí že se neúčastnily bojů v Karpatech, k cizím jednotkám do Karpat však proběhlo i u nich. Z jednotek doplňovaných z Českých zemí se to týkalo pluků severomoravské 46. zeměbranecké pěší divize (v té době olomoucký LIR 13, opavský LIR 15 a těšínský LIR 31), jejichž VII. pochodové prapory putovaly do Karpat (k plukům hornorakouské 44. zeměbranecké pěší divize); všechny ostatní zeměbranecké pěší divize z Českých zemí (12., 13., 21. i 26.) byly již tehdy v Karpatech nasazeny.

A stejně jako náhradní prapory pěších pluků, i náhradní prapory pluků zeměbraneckých byly na konci roku 1915 se svými zásobami dalších schopných mužů zcela na dně.

Kolik vojáků má pluk? Část III – rok 1914

V minulém příspěvku jsme se dobrali toho, kolik vojáků pluku zůstalo v zázemí poté, co začala válka a jeho hlavní část odešla do pole. Zopakujme si, že po odchodu 5 400 vojáků do pole zůstalo u náhradního praporu každého pěšího pluku zhruba 2 600 vycvičených mužů (byť náhradních záložníků) a zhruba 1 000 zcela nevycvičených mužů (předčasně povolaných branců odvodního ročníku 1914). Ti však od mobilizace procházeli intenzivním výcvikem a během zhruba dvou měsíců je bylo možno považovat za vycvičené; celkově tedy měl pluk k dispozici 3 600 mužů.

(Už v minulém díle jsem upozorňoval, že skutečný počet mužů u pluku by měl být asi o něco vyšší – podle Kloseho cca o 400. Na druhou stranu je ale nutno vzít v potaz, že pluk potřeboval určité množství vojáků na zajištění provozu náhradního praporu a dalších částí, které po mobilizaci stavěl a personálně „obhospodařoval“. Navíc určitá část jeho mužů byla nutně odeslání do pole neschopná, byť dočasně, z důvodu nemoci, zranění atd. Počet možných „úlivek“ nedokážu odhadnout, dovolím si nicméně předpokládat, že je zhruba roven rozdílu mezi mnou spočítaným počtem a počtem uváděným v Kloseho studii a budu tedy nadále operovat s výsledkem svého výpočtu, který se, jak uvidíme dále, dobře shoduje s dalšími zdroji a nepřímými důkazy.)

Nyní se musíme podívat na to, jaké požadavky válka na náhradní prapor kladla. Jeho základním úkolem bylo nahrazovat úbytky u pluku v poli novými vycvičenými vojáky. Mechanismus, jakým se to dělo, byl v rakousko-uherské armádě poměrně jednoduchý: (zhruba) každý měsíc musel náhradní prapor vyslat k pluku do pole jeden pochodový prapor v síle zhruba 1 000 mužů. Tento systém byl v počátečním stadiu války dodržován poměrně rigidně a dá se s ním tedy snadno operovat. Největší výjimkou byl už zmíněný (slabší) I. pochodový prapor, který byl odeslán do pole hned na začátku války, ještě dříve než mohl pluk utrpět jakékoliv ztráty, a namísto ke svému pluku směřoval do oněch pochodových brigád; ty byly však již v září rozpuštěny a zbylí vojáci I. pochodových praporů byli zařazeni zpět ke svým mateřským plukům, takže se vlastně sice trochu oklikou, ale nakonec vrátili tam, kam podle tohoto principu patřili. (Pro další úvahy je tedy nemusíme nijak zvláště zohledňovat).

Poměrně přímočaře tedy můžeme konstatovat, že pluk na svůj „provoz“ do konce roku potřeboval zhruba 4 000 mužů (září, říjen, listopad prosinec = 4 měsíce = 4 pochodové prapory krát 1 000 mužů) – tedy o několik set více, než kolik měl k dispozici povolaných.

Kromě nich se však u náhradního praporu po uzdravení shromažďovali také vojáci, kteří pluk v poli opustili po zranění nebo nemoci. Ti byli rovněž vřazováni do pochodových praporů a odesíláni zpět do pole. Potřebujeme tedy zjistit jejich počet, což je další oříšek – víme, že pro období celé války statisticky platilo, že zhruba 1/3 vojáků, odcházejících s pochodovými prapory do pole, tvořili rekonvalescenti. Tento údaj ale nemůžeme slepě aplikovat na první pochodové prapory, protože tehdy ještě žádní rekonvalescenti nebyli k dispozici; reálně se rekonvalescenti do pochodových praporů začali zařazovat od října (spíše jednotlivci), resp. od listopadu (ve významnějším množství). Oné 1/3 ale mohl jejich stav dosáhnout nejdříve v prosinci, možná až v lednu – a počítat s ním tedy nemůžeme.

Naštěstí to ale vrchní velení rakousko-uherské armády spočítalo za nás – resp. vyžádalo si v lednu 1915 od každého jednotlivého pluku informaci, kolik rekonvalescentů se do 31.12.1914 vrátilo k pluku na frontu. Tyto počty dost kolísají, ale nejvíce jich je zhruba od 300 do 700 a průměr je cca 550 mužů (zdroj: AT-OeStA/KA FA NFA KK XI. Korps, Kt. 1376 (Operative Akten vom 1.1 – 24.2.1915)).

Ty tedy můžeme přečíst k výše spočteným 4 000 mužům a konstatovat, že k pokrytí požadavku na zhruba 4 000 mužů do konce roku 1914 měl pěší pluk k dispozici zhruba 4 150 mužů (2 600 náhradních záložníků, 1 000 nově povolaných a 550 rekonvalescentů), tedy dostatek, aby mohl tímto způsobem vydržet do konce roku 1914 – ale dál už ne. Ze zpětného pohledu to možná vypadá neuvěřitelně, ale přípravy nejen Rakouska-Uherska, nýbrž všech mocností na případnou velkou válku před rokem 1914 vycházely z předpokladu, že „budoucí válka vedená takovými masami vojska může […] trvat jen krátko a skončí za 3-4 měsíce“ (zdroj: Klose: Deckung des Personellen Bedarfes…). Na takový válečný konflikt byly tedy ozbrojené síly Rakouska-Uherska co se týče požadavků na množství vojáků připraveny. Jak se vyrovnávaly s tím, že výchozí předpoklad se ukázal být naprosto mylným a válka v realitě trvala mnohem déle, na to se zaměříme v dalším díle.

Nyní můžeme ještě rozebrat trochu podrobněji, jak pluk vysílal do konce roku 1914 muže do pole. Upozorňuji ovšem, že tyto údaje je nutné považovat pouze za orientační, protože reálná početní síla i rozestupy mezi jednotlivými pochodovými prapory kolísaly a 1 000 mužů je tabulková hodnota, která velmi přesně odpovídá průměru, ale nemusela nutně platit pro každý konkrétní pochodový prapor každého konkrétního pluku:

  • II. pochodový prapor (září): 1 000 mužů, sestavených z náhradních záložníků
  • III. pochodový prapor (říjen): 1 000 mužů, sestavených z náhradních záložníků (plus prvních rekonvalescentů, ale těch byly v tomto pochodovém praporu řádově desítky)
  • IV. pochodový prapor (listopad): 1 000 mužů, sestavených, jak trefně poznamenává Pichlík: Češi proti válce „kde se co dalo“: Byly pravděpodobně tvořeny ještě zbytkem náhradních záložníků (teoreticky až 600), k tomu již větším počtem rekonvalescentů (řekněme okolo 200) a doplněny již nově povolanými muži odvodního ročníku 1914 (zbylých 200); rozbor na jednotlivé části je nutno brát s rezervou, protože situace u každého pluku byla trochu jiná a v tomto okamžiku přelomu mohly poměry u jednotlivých pluků vycházet rozdílně (analýzou seznamů ztrát IR 81 například vychází, že u něj bylo v listopadu mužů ročníku 1893, kteří tvořili gross odvodního ročníku 1914, přes 300) 
  • V. pochodový prapor (prosinec): 1 000 mužů, sestavených téměř zcela z předčasně odvedených mužů odvodního ročníku 1914 a rekonvalescentů (kterých v něm mohlo být už 200-300).

A tím se pluk na přelomu let 1914 a 1915 ocitl, co se týče vycvičených branců, takříkajíc na mizině – po Novém roce mohl disponovat několika stovkami zbylých předčasně odvedených a snad třemi stovkami rekonvalescentů, nicméně sestavit celý pochodový prapor z nich už schopen nebyl…


 

Nyní proveďme stejný propočet pro pluky zeměbranecký:

Zopakujme si, že po odchodu 3 700 vojáků do pole zůstalo u náhradního praporu každého zeměbraneckého pěšího pluku zhruba 2 500 vycvičených mužů (byť náhradních záložníků) a zhruba 500 zcela nevycvičených mužů (předčasně povolaných branců odvodního ročníku 1914). Ti však od mobilizace procházeli intenzivním výcvikem a během zhruba dvou měsíců je bylo možno považovat za vycvičené; celkově tedy měl pluk k dispozici 3 000 mužů.

(I zde je třeba upozornit, že skutečný počet mužů u zeměbraneckého pluku by měl být asi o něco vyšší – podle Kloseho cca o 500. Na druhou stranu je ale dost možné, že zeměbranecké pěší pluky svým mužstvem v zázemí obhospodařovaly ve skutečnosti ještě více institucí, než pluky pěší – například stavěly v případě mobilizace záložní vojenské nemocnice s mnoha pobočkami. Počet možných „úlivek“ si tedy opět dovolím prohlásit za roven rozdílu mezi mnou spočítaným počtem a počtem uváděným v Kloseho studii a i zde nadále operovat s výsledkem svého výpočtu.)

I zeměbranecký pěší pluk musel (zhruba) každý měsíc vyslat k pluku do pole jeden pochodový prapor, jehož síla však byla oproti pochodovým praporům pluků pěších nižší úměrně tomu, že zeměbranecký pěší pluk měl jen 3 prapory (oproti 4 pěšího pluku) – činila tedy zhruba 750 mužů.

Poměrně přímočaře tedy můžeme konstatovat, že pluk na svůj „provoz“ do konce roku potřeboval zhruba 3 000 mužů (září, říjen, listopad, prosinec = 4 měsíce = 4 pochodové prapory krát 750 mužů) – tedy přesně tolik, kolik měl k dispozici povolaných.

K nim musíme přidat ještě rekonvalescenty – jelikož zeměbranecké pluky součástí dotazníku AOK, jehož výsledky mám k dispozici, nebyly, spokojíme se s předpokladem, že jich bylo v poměru stejně jako u pěších pluků – tedy 3/4 z 550, což je zhruba 400. K pokrytí požadavku na zhruba 3 000 mužů do konce roku 1914 měl zeměbranecký pěší pluk k dispozici zhruba 3 400 mužů (2 500 náhradních záložníků, 500 nově povolaných a 400 rekonvalescentů). Čili také zeměbranecký pěší pluk mohl tímto způsobem zvládnout fungovat do konce roku 1914, kdy byla jeho situace o něco lepší než u pěšího pluku, ale i on se blížil ke konci svých sil.

Nyní můžeme ještě rozebrat trochu podrobněji, jak zeměbranecký pluk vysílal do konce roku 1914 muže do pole a uvidíme stejnou situaci jako u pluku pěšího – jen s tím, že číslování pochodových praporů je v důsledku neexistence pochodových brigád vůči pěším plukům o jeden měsíc posunuté; výsledky je ovšem nutno považovat za stejně tak orientační:

  • I. pochodový prapor (září): 750 mužů, sestavených z náhradních záložníků
  • II. pochodový prapor (říjen): 750 mužů, sestavených z náhradních záložníků (plus prvních rekonvalescentů, ale těch byly v tomto pochodovém praporu řádově desítky)
  • III. pochodový prapor (listopad): 750 mužů, sestavených stále ještě z náhradních záložníků, doplněných již větším počtem rekonvalescentů (řekněme okolo 150)
  • IV. pochodový prapor (prosinec): 750 mužů, sestavených ze zbytku náhradních záložníků (maximálně 400) a rekonvalescentů (kterých v něm mohlo být už okolo 200), doplněných již předčasně odvedenými muži (zbylých 150)

Na přelomu roku 1914 a 1915 se i zeměbranecký pěší pluk ocitl blízko vyčerpání – mohl mít k dispozici zbylých okolo 350 předčasně odvedených a snad 200 rekonvalescentů, na sestavení dalšího pochodového praporu v plné síle to už ale nestačilo.

Kolik vojáků má pluk? Část II – mobilizace

V minulém textu jsme se dopočítali toho, kolik vojáků (v aktivní službě i v záloze) měl v každém okamžiku k dispozici pěší, resp. zeměbranecký pluk rakousko-uherské armády. Toto číslo je samozřejmě významné hlavně proto, že nám říká, kolik mužů narukovalo k pluku v okamžiku mobilizace.

Zopakujme tedy, že pěší pluk měl v případě povolání svých záložníků k dispozici 4 800 plně vycvičených mužů, kteří prošli prezenční vojenskou službou. Ti se k němu tedy měli dostavit v okamžiku mobilizace; v praxi bychom měli nějakou malou část odečíst, neboť v případě mobilizace se nikdy ke svému pluku nedostavili úplně všichni povinní záložníci (někteří byli zrovna vážněji nemocní, někteří byli zaměstnáni ve strategicky důležitém oboru a bylo potřeba ponechat je na místě jejich civilního zaměstnání, některým v narukování bránily nejrůznější překážky a někteří mohli mobilizační výzvy prostě neuposlechnout a službě ve válce se pokusit vyhnout). Tento počet je těžké odhadnout a na rozdíl od každoročních úbytků počtu schopných záložníků v míru ho nejde stanovit ani tabulkově na základě zkušenosti. Rakouské nejvyšší velení se například při částečné mobilizaci v červenci 1914 obávalo, že v Čechách bude docházet k projevům odporu proti mobilizaci a odpírání nástupu služby (a zmobilizovalo proto oproti původnímu plánu celý jeden armádní sbor navíc, aby případně nahradilo jednotky z Čech), ale ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo a žádné masové vyhýbání se službě neproběhlo. Pokud tedy tento (dočasný) úbytek odhadneme na nějakých 200 mužů, můžeme říct, že pěší pluk při mobilizaci v létě 1914 disponoval 4 600 vojáky.

Zajímavé bude porovnat toto číslo s válečným stavem pěšího pluku; ten činil právě 4 600 mužů (zdroj: Frührapporty nejrůznějších pluků z počátku války); v tom jsou ovšem počítáni i důstojníci, kterých bylo cca 100 (přesné tabulkové počty pluku na válečných stavech jsou 4 494 mužů a 105 důstojníků – zdroj: Lein, Richard: Plnění povinnosti nebo velezrada). Na druhou stranu pluk nemohl do pole odejít úplně celý, v posádce zůstával náhradní prapor a k jeho chodu bylo potřeba nějaké muže také vyčlenit. Dá se tedy říct, že zmobilizovaný pěší pluk tak tak pokryl požadovaný tabulkový válečný početní stav svými plně vycvičenými příslušníky.

Nyní musíme odpovědět na otázku, jak měl pluk za války fungovat, tedy jak měl nahrazovat utrpěné ztráty. Za tímto účelem byli v evidenci pluku zařazeni kromě záložníků, o nichž jsme dosud hovořili, další muži – tzv. náhradní záložníci (náhradní od slova nahrazovat, myšleno právě ztráty pluku). Byli to muži, kteří byli při odvodech prohlášeni za služby schopné (splnili tedy poměrně přísná zdravotní kritéria odvodních komisí), ale nebyli zařazeni do prezenční služby u pluku; namísto toho byli zařazeni do jeho náhradní zálohy. Původně to znamenalo, že vůbec neabsolvovali vojenský výcvik, ale v případě mobilizace měli být povoláni a okamžitě zahájit válečný vojenský výcvik tak, aby mohli během několika týdnů odcházet do pole ke svému pluku a vyrovnávat úbytek jeho mužstva. Později byl ale zaveden zkrácený (osmitýdenní) základní výcvik, kterým všichni náhradní záložníci prošli; navíc byli stejně jako záložníci povoláváni během následujících let na cvičení, jejichž účelem bylo prohloubit schopnosti a návyky získané výcvikem, a tak je v případě mobilizace už bylo možno považovat za téměř plnohodnotně vycvičené.

Dohledat jejich počet byl jeden z nejtěžších oříšků tohoto výzkumu, protože ten nebyl dán zákonem (jako odvodní kontingenty), nýbrž byl teoreticky neomezený – do náhradní zálohy měli být prostě zařazováni všichni schopní muži, kteří byli přespočetní. V praxi lze v letech před první světovou válkou nicméně vysledovat u pěších pluků mezi muži zařazenými k aktivní službě a muži zařazenými do náhradní zálohy poměr zhruba 3:2 (zdroj: Militär-Statistisches Jahrbuch, ročníky 1905-1911). Do všech výpočtů v minulém příspěvku bychom tedy mohli doplnit kromě počtu odvedených/záložníků ještě druhý údaj o počtu náhradních záložníků, který by vždy udával číslo o třetinu nižší; pro přehlednost jsem to ale neudělal a zde nás zajímá jen celkový výsledek: Pěší pluk měl k dispozici 3 200 náhradních záložníků.

Celkový počet vycvičených vojáků, kteří za mobilizace k pluku narukovali (včetně případných nedostavivších se) tedy činí 8 000 mužů – cca 1 600 v aktivní službě, 3 200 záložníků a 3 200 náhradních záložníků). Rakousko-Uhersko navíc okamžikem mobilizace předčasně povolalo odvedené brance odvodního ročníku 1914 (kteří by za míru nastoupili prezenční službu v říjnu 1914), to znamená pro pluk další jeden roční kontingent odvedených, tedy cca 1 000 dosud však zcela nevycvičených mužů (zhruba 600 z nich bylo původně určených k prezenční službě a zhruba 400 do náhradní zálohy, to ale v tomto okamžiku ztrácí význam).


 

Co se s nimi po narukování stalo?

Jak už uvedeno výše, 4 600 mužů (včetně důstojníků) odcházelo ihned do pole (zpravidla 3 400 jako příslušníci pluku o třech praporech zařazeného do některé pěší divize a 1 200 jako příslušníci odloučeného praporu zařazeného do některé horské brigády). Aby ovšem rakouská armáda aspoň zčásti zmenšila propast, která dělila její velikost od velikostí armád ostatních mocností, byly podle mobilizačních plánů na počátku války vytvořeny tzv. pochodové brigády. Ty se skládaly z pochodových praporů od všech pěších pluků z území daného sborového velitelství – každý pěší pluk tak musel mimo svůj válečný stav hned po mobilizaci vyslat do pole ještě jeden pochodový prapor (číslo I). Ten byl o něco slabší než běžný prapor a tvořilo ho okolo 800 mužů (zdroj: Frührapporty 2. pochodové brigády). (Poznámka: proč nebyly prapory tvořící pochodové brigády stejně silné jako běžný pěší prapor, tedy cca 1 200 mužů, nepodařilo se mi rozklíčovat; nota bene když už byly i tak oslabeny dost tím, že neměly kulometné oddělení.) To znamená, že takový pěší pluk hned po mobilizaci odesílal do pole celkem 5 400 vojáků (včetně důstojníků).

To se shoduje i s údaji uvedenými v některých plukovních dějinách, které vyčíslují, kolik mužů pluk po mobilizaci stavěl:

  • IR 22 udávají na jedno místě 5 200, na jiném 5 600 vojáků
  • IR 27 udávají 6 000 vojáků včetně nebojových pozic, které příslušníci pluku museli po mobilizaci personálně zajistit (vyjmenovává: polní četnictvo, účetní poddůstojníci, pomocní pracovníci, mužstvo sanitních oddílů, důstojničtí sluhové, ošetřovatelé koní, řidiči, telegrafisté, stráže atd.)
  • IR 73 udávají přesný rozpis 6 147 vojáků, z nichž 3 577 odešlo do pole s plukem, 1 070 odešlo do pole jako I. pochodový prapor, 1000 bylo odesláno k zajištění strážní služby u vrchního armádního velení (AOK), což je alternativa k odloučenému praporu, který stavěla většina pěších pluků, a 500 mužů utvořilo pracovní oddíl (Arbeiter Abteilung)
  • IR 34 uvádí jen 4 400 vojáků – zde se ale pravděpodobně jedná o počet bez I. pochodového praporu

Můžeme tedy konstatovat, že každý pěší pluk po mobilizaci odesílal do pole okolo 5 500 mužů (a dalších cca 500 potřeboval na pokrytí ostatních pozic, které musel zajistit).

Z toho ovšem vyplývá, že pluk NEMOHL pokrýt tuto potřebu jen z plně vycvičených záložníků a již od začátku války musel – v rozporu s původní myšlenkou náhradní zálohy – do pole vyslat i část svých náhradních záložníků. (Což mám potvrzeno i ze seznamu ztrát IR 81, kde se již v srpnu a září 1914, před příchodem prvního pochodového praporu ze zázemí, skutečně vyskytují i vojáci v hodnosti „Ers. Res. Inf.“) Jako rozumné řešení se mi jeví jejich rozptýlení po malých skupinkách do každé setniny pluku (což potvrzují i výše uvedené seznamy ztrát); alternativně by bylo možné využít je k sestavení I. pochodového praporu (to však nemám potvrzeno).

V každém případě ale takto po odchodu všech formací pluku u náhradního praporu v místě posádky zůstalo cca 2 600 vycvičených mužů, téměř výhradně náhradních záložníků, a 1 000 nevycvičených mužů.

To potvrzuje údaj o tom, že celkový počet vycvičených mužů zůstavších u náhradních praporů pěších pluků činil 330 000 (zdroj: Klose: Die Österreichisch-Ungarische Armee im Weltkriege…), což dává téměř přesně 3 000 mužů na pluk. To, že je to o něco více než vychází výpočet můj, připisuji tomu, že v posledních letech před válkou se počty každoročně odvedených mužů zvyšovaly a já při svých výpočtech počítal s průměrem za starší období; zapamatujeme si proto pro další výpočty, že skutečný počet mužů zůstávajících po mobilizaci u náhradního praporu by mohl být o pár stovek vyšší než nám vyšel.

Na druhé straně jen dvoje plukovní dějiny tento počet vyčíslují, a ani v jednom případě příliš nesedí. IR 22 tvrdí, že u náhradního praporu po odchodu vojáků do pole zbylo ještě dalších 8 000 mužů, což se zdá ve světle výše uvedených výpočtů být zhola nemožné. Naopak košický IR 34 uvádí, že při mobilizaci nastoupilo celkem pouze 5 600 mužů, což by znamenalo – i za předpokladu, že tento pluk vůbec nepostavil I. pochodový prapor – že mu po odchodu do pole zbylo jen 1 200 mužů; je ovšem možné, že to souvisí s tím, že v oblasti košického armádního sboru se před válkou tradičně k odvodům dostavoval výrazně nižší počet mužů než činil průměr (to může být způsobeno vysokou mírou emigrace z tohoto kraje), a proto pluky z tohoto regionu skutečně trpěly oproti ostatním nedostatkem mužů (zdroj: Militär-Statistisches Jahrbuch).

Zůstaneme tedy u předpokladu, že po odchodu pluku do pole zůstalo každému pěšímu pluku v místě posádky do 3 000 vycvičených mužů, téměř výhradně náhradních záložníků, a okolo 1 000 nevycvičených mužů. Jak s nimi hospodařil po zahájení války si ukážeme v příštím díle.


 

Nyní ještě proveďme stejný propočet pro pluk zeměbranecký.

Ten měl v případě povolání svých záložníků k dispozici 3 700 plně vycvičených mužů, kteří prošli prezenční vojenskou službou. Když jejich malou část odečteme jako nedostavivší se, můžeme říct, že pluk po mobilizaci v létě 1914 disponoval 3 500 vojáky.

Válečný stav zeměbraneckého pěšího pluku činil cca 3 600 mužů včetně důstojníků. Je tedy zjevné, že také zmobilizovaný zeměbranecký pěší tak tak pokryl požadovaný tabulkový válečný početní stav svými plně vycvičenými příslušníky.

Náhradních záložníků mohl mít ve své evidenci (za předpokladu stejného poměru jako u pěších pluků, tedy 3:2) zhruba 2 500.

Celkový počet vycvičených vojáků, kteří za mobilizace k zeměbraneckému pluku narukovali (včetně případných nedostavivších se) tedy činí 6 200 mužů – cca 750 v aktivní službě, 2 950 záložníků a 2 500 náhradních záložníků). K tomu další jeden roční kontingent odvedených, tedy cca 470 dosud však zcela nevycvičených mužů (zhruba 280 z nich bylo původně určených k prezenční službě a zhruba 190 do náhradní zálohy, to ale v tomto okamžiku ztrácí význam).


 

Do pole okamžitě odcházelo 3 600 mužů (včetně důstojníků); zeměbrany se pochodové brigády netýkaly, takže tento počet je kompletní. Z plukovních dějin uvádějí početní stav pluků vyrážejícího do pole pouze dějiny LIR 13, a to jako 3 451 mužů a 84 důstojníků, což tento výpočet jen potvrzuje. Zeměbranecký pěší pluk tak mohl pokrýt tuto potřebu plně vycvičenými záložníky (i když těsně).

Po odchodu pluku do pole tak u náhradního praporu v místě posádky zůstalo cca 2 500 vycvičených mužů, téměř výhradně náhradních záložníků, a necelých 500 nevycvičených mužů.

To potvrzuje i celkový počet vycvičených mužů zůstavších u náhradních praporů předlitavských zeměbraneckých pěších pluků, který činil 120 000 (zdroj: Klose: Die Österreichisch-Ungarische Armee im Weltkriege…), což dává přesně 3 000 mužů na pluk. Stejně jako u pěších pluků je toto číslo o několik stovek vyšší, než vychází v mých výpočtech. Srovnat ho s údaji z plukovních dějin nemůžeme, protože žádné početní stav pluku po mobilizaci neudávají.

Zůstaneme tedy i zde u předpokladu, že po odchodu pluku do pole zůstalo každému zeměbraneckému pěšímu pluku v místě posádky cca 2 500 vycvičených mužů, téměř výhradně náhradních záložníků, a necelých 500 nevycvičených mužů.

 

Opravy provedené po zveřejnění textu (3.2.):

Doplněn údaj o celkovém počtu mužů u náhradních těles z Kloseho; tento bude zohledněn v příštím díle.

(7.2.)

Přidány údaje o počtu mužů odesílaných do pole uvedené v některých plukovních dějinách, které se shodují s teoretickým výpočtem.

Kolik vojáků má pluk? Část I – mírový stav

Pluk byl základní organizační jednotkou rakousko-uherské armády a pro své příslušníky i velitele hlavním identifikačním prvkem své služby. Přesto se mi zdá, že ani mezi odbornou veřejností, která se rakousko-uherskou armádou zabývá, není příliš rozšířené ponětí o tom, jak vlastně pluk – co se početního stavu příslušníků – vypadal a fungoval. Soudím tak z toho, že když jsem se o to začal sám zajímat, zjistil jsem, že nejen že je na toto téma velmi málo dostupných informací, ale navíc se ještě často uvádějí údaje nepřesné či přímo mylné. A tak jsem se pustil do dlouhého bádání plného excelovských tabulek hemžících se čísly, které dosud ještě zcela neskončilo. S jeho průběhem vás zde zatěžovat nebudu – ale rád bych vás seznámil s výsledky, ke kterým jsem došel.

Základním typem jednotky té doby byl pěší pluk; asi tři čtvrtiny mužů sloužících v bojových jednotkách rakousko-uherské armády před a za první světové války byli pěšáci – tedy vojáci původně 110 pěších pluků (IR, TKJR a bh IR) a 40 zeměbraneckých pěších pluků (LIR a LSchR), resp. 32 honvédských pěších pluků (HIR). Zabývám se tedy jimi.

Jeden výchozí údaj, který je snadno dohledatelný, je mírový početní stav pěšího pluku. Počítáme-li 3 prapory na normálním stavu a 1 prapor na zvýšeném stavu (což je standard pro pluky, které měly jeden odloučený prapor, dislokovaný za míru v Bosně a Hercegovině), dostáváme se k číslu cca 1600 vojáků bez důstojníků. Jelikož prezenční služba v armádě byla tříletá, znamená to, že každým rokem se vymění třetina těchto vojáků, tj. 533 mužů. Mimo to je potřeba počítat s určitým procentem předčasného odchodu ze služby v důsledku úrazů, nemocí či jiných příčin; příručka Naše vojsko / Jeho organisace a úkoly za míru i za války (Josef Urbánek; Telč, 1908) uvádí, že se počítá s úbytkem ve výši 4 % stavu ročně. To je u pluku o 1600 mužů nějakých 64 mužů, které tedy musíme každý rok získat navíc, abychom doplnili nejen třetinu vojáků řádně propuštěnou do civilu po skončení tříleté služby, ale i tento úbytek. Abychom udrželi pěší pluk na předepsaných početních stavech, každý rok tak u něj musí nastoupit prezenční službu nových 533 + 64 = cca 600 vojáků.

Druhý způsob, jak toto číslo ověřit, nabízí výpočet z ročního kontingentu branců. Ten byl v Rakousku-Uhersku od roku 1889 až někdy do roku 1908 stanoven pro společnou armádu plus zeměbranu (včetně Tyrol) na 103 100 plus 10 723 odvedených (v posledních letech před válkou pak narůstal – od roku 1907 se postupně zvyšoval kontingent zeměbrany, od roku 1912 i společné armády). Z mužů, kteří nastoupili vojenskou službu, byla o něco více než polovina zařazena do pěšího pluku (zdroj: tento údaj nemám ničím podložený, ale je výsledkem dlouhodobých zkušeností se seznamy vojáků z jednotlivých obcí a ke stejnému číslu – tedy lehce přes polovinu mužů – došli nezávisle i jiní badatelé: Honza Ciglbauer z historického IR 91 nebo Tomáš Kykal z pražského VHÚ). Z toho vychází, že do pěších pluků bylo každoročně zařazeno o něco víc než (103 100 + 10 723) / 2 = 56 911 odvedených, můžeme tedy zaokrouhlit na 60 000 odvedených. Pěších pluků bylo 105 (102 IR plus 4 TKJR, které měly ovšem jen tři prapory namísto čtyřech, odpovídají tedy 3 plukům pěším; bosensko-hercegovinské pluky nepočítáme, neboť do nich se nedoplňovalo z kontingentu stanoveného branným zákonem), takže do každého z nich připadlo 570 odvedených.

Oběma cestami jsme tedy došli ke stejnému výsledku, a to že do každého pěšího pluku rakousko-uherské armády bylo každý rok zařazeno cca 600 nových vojáků.

A nyní se dostáváme k tomu zajímavému: pěší pluk se totiž ve skutečnosti neskládal jen ze svých momentálně aktivně sloužících příslušníků (tedy mužů na tříleté povinné prezenční službě), ale jeho součástí bylo také sedm ročníků záložníků – tedy mužů, kteří si aktivní službu v něm již odsloužili, a kteří byli dalších 7 let vedeni v jeho záloze. Tito sice službu aktivně nekonali, ale byli v průběhu těch let několikrát povoláváni na vojenská cvičení a hlavně v případě mobilizace nastupovali ke svému pluku a okamžitě, bez potřeby jakéhokoliv dalšího výcviku, odcházeli do pole.

Kolik mužů tedy tvořilo celý pěší pluk rakousko-uherské armády můžeme zjednodušeně vyjádřit takto:

  • v aktivní tříleté prezenční službě je cca 1600 mužů
  • v záloze je sedm ročních kontingentů odvedených, tedy 7 x 600 mužů = 4200 mužů

Ještě než obě čísla sečteme, musíme počet záložníků poněkud snížit – o ty, kteří kvůli nemoci, zranění nebo jiným důvodům přestali být schopni služby. (Poznámka: 4 % KAŽDÝ ROK mi u mužů, kteří již mají po vojně a jsou v civilu, přijdou poměrně hodně; na druhou stranu tito se mohli také odstěhovat do zahraničí nebo emigrovat, což ti v prezenční službě nemohli; takže budu opravdu počítat 4 % úbytku ročně). Začneme tedy na 600 mužích, kteří byli každoročně zařazeni do pěšího pluku, a budeme odečítat 4 % za každý rok (včetně tří let strávených na prezenční službě) a výsledek mírně zaokrouhlíme nahoru:

  • v aktivní tříleté prezenční službě: cca 1600 mužů
  • 1. rok v záloze: cca 510 mužů
  • 2. rok v záloze: cca 490 mužů
  • 3. rok v záloze: cca 470 mužů
  • 4. rok v záloze: cca 450 mužů
  • 5. rok v záloze: cca 433 mužů
  • 6. rok v záloze: cca 416 mužů
  • 7. rok v záloze: cca 400 mužů

Každý pěší pluk tedy disponoval celkem (zaokrouhleně) 4 800 vycvičenými muži (z toho třetina byla v aktivní službě a dvě třetiny v záloze). Co to znamená pro případ mobilizace, k tomu se vrátíme v příštím příspěvku.


 

Nyní ještě proveďme stejný propočet pro zeměbranecký pěší pluk:

Mírový stav zeměbraneckého pěšího pluku byl cca 750 vojáků (bez důstojníků). (Mimochodem dohledat tento údaj už tak snadné zdaleka není; narazil jsem na něj jen v již zmiňovaném Naše vojsko / Jeho organisace a úkoly za míru i za války.) To znamená, že každý měsíc se vyměnilo 250 mužů, při započítání pokrytí každoročního 4% úbytku (který u pluku o 750 mužích činí 30 mužů) dostáváme, že každý rok u něj musí nastoupit prezenční službu nových 250 + 30 = 280 vojáků.

Pro kontrolu druhá metoda, vycházející z ročního kontingentu: Kontingent pro zeměbranu (bez Tyrolska) činil, jak už uvedeno, 10 000 mužů, přičemž se bavíme o době, kdy zeměbrana neměla žádné pěší ani dělostřelecké jednotky – byla tedy tvořena čistě pěšími pluky. Těch bylo 37 (bez tyrolských), takže přímočaře dostáváme, že do každého z nich bylo každoročně zařazeno cca 270 odvedených.

Oběma cestami jsme tedy došli ke stejnému výsledku, a to že do každého zeměbraneckého pěšího pluku rakousko-uherské armády bylo každý rok zařazeno cca 280 nových vojáků.

S výpočtem záložníků je to u zeměbraneckého pluku troško složitější než u pluku pěšího, protože do zálohy zeměbraneckého pěšího pluku byly po skončení sedmileté služby v záloze pěšího pluku ještě na dva roky přeřazeni muži, kteří sloužili aktivně v pěším pluku (je to pozůstatek původní organizace rakousko-uherské armády, kdy zeměbrana a honvéd neměly žádné mírové kádry a měly být stavěny až v případě mobilizace právě z těchto starších záložníků). Navíc v záloze zeměbraneckého pluku zůstávali po další dva roky i ti, kteří si v něm odsloužili prezenční službu; zeměbranecký pěší pluk měl tedy k dispozici devět ročníků záložníků, navíc v posledních dvou přebíral záložníky od pěších pluků.

Kolik mužů tedy tvořilo celý zeměbranecký pěší pluk rakousko-uherské armády můžeme zjednodušeně vyjádřit takto:

  • v aktivní tříleté prezenční službě: cca 750 mužů
  • v záloze devět ročních kontingentů odvedených, tedy 9 x 280 mužů = 2520 mužů
  • dva roční kontingenty záložníků příslušných pěších pluků, tedy 2 x 600 mužů = 1200 mužů

I tyto počty ale musíme ještě poněkud korigovat: Všech 9 ročníků záložníků musíme opět snížit o 4 % ročně, a sílu kontingentu dvou ročníků záložníků převzatých ze zálohy pěších pluků musíme přepočítat s ohledem na to, že zeměbraneckých pluků nebylo tolik, co pěších; každý zeměbranecký pěší pluk tedy převzal záložníky více než jednoho pěšího pluku. Konkrétně je poměr mezi jejich počtem (bez Tyrolska) 37 zeměbraneckých pluků plus 32 honvédských pluků = 69 ku 106 pěším plukům, tedy zhruba 2:3 – v tomto poměru tedy počet záložníků převzatých od pěších pluků zvýšíme (ze 400, což je koncový stav počtu záložníků po 7 letech služby v záloze pěšího pluku, tím dostaneme znovu 600). Výsledek tedy vypadá takto:

  • v aktivní tříleté prezenční službě: cca 750 mužů
  • 1. rok v záloze: cca 238 mužů
  • 2. rok v záloze: cca 228 mužů
  • 3. rok v záloze: cca 220 mužů
  • 4. rok v záloze: cca 210 mužů
  • 5. rok v záloze: cca 202 mužů
  • 6. rok v záloze: cca 194 mužů
  • 7. rok v záloze: cca 186 mužů
  • 8. rok v záloze: cca 179 mužů
  • 9. rok v záloze: cca 172 mužů
  • 1. rok ze zálohy pěších pluků: cca 576 mužů
  • 2. rok ze zálohy pěších pluků: cca 553 mužů

Každý zeměbranecký pěší pluk tedy disponoval celkem (zaokrouhleně) 3 700 vycvičenými muži (z toho pětina byla v aktivní službě a čtyři pětiny v záloze).


 

Takže zrekapitulujme: Každý pěší pluk rakousko-uherské armády disponoval v libovolném okamžiku 4 800 plně vycvičených mužů (z toho dvě třetiny byly v záloze) a každý zeměbranecký pěší pluk 3 700 plně vycvičených mužů (z toho čtyři pětiny v záloze). Tato čísla pro nás budou důležitým odrazovým můstkem pro příští díl, kde se budeme zabývat mobilizací.

 

 

Opravy provedené po zveřejnění textu (29.1.):

Opraven počet pěších pluků společné armády (105 namísto původních 102, neboť jsem zapomněl na pluky tyrolské, které byly čtyři, ovšem odpovídaly silou třem plukům pěším). Výsledné číslo se změnilo nepatrně a do dalších výpočtů používám hodnotu 600 mužů na pluk, která se nezměnila.

Opraven počet zeměbraneckých pluků (37 namísto původně uváděných 38) a upřesněno, která čísla jsou pro zeměbranu včetně Tyrolska (které mělo vyčíslený svůj zvláštní kontingent), a která pro zeměbranu bez Tyrolska. Výsledná čísla se tím změnila jen nepatrně.

Opraven poměr počtu zeměbraneckých ku pěším plukům (původně tam byla aritmetická chyba tvrdící že 38+32=60 namísto 70) a výsledný počet záložníků zeměbraneckého pěšího pluku (celkový výsledek vychází na 3 700 namísto původně mylně spočítaných 3 800).

Hermada: obrázek z italské fronty (Antonín Kolek; 1935)

Obsah: Působení 2. čety 5. setniny 3. pěšího pluku na frontě u Sela na Krasu v červenci-srpnu 1917, před 11. bitvou na Soči a na jejím začátku.

Ačkoliv hned na počátku „autor upozorňuje výslovně, aby ‚Hermada‘ nebyla pokládána za memiory“, je zřejmé, že román čerpá velmi bohatě z autorových osobních zkušeností. Jak přesně v něm popsal svůj tehdejší stav vnitřní, to samozřejmě nevíme, ale popis událostí a světa frontového vojáka je jistě založen na jeho přímém prožitku války. Antonín Kolek (nar. 1895) narukoval v létě 1916 ke 3. pěšímu pluku (v té době posádkou v Brně) a odešel na frontu pravděpodobně na podzim 1916, kdy jeho pluk bojoval v Karpatech na rumunsko-rakouské hranici (u Kirlibaby). V červnu 1917 byl pak s celou divizí přesunut do Slovinska a nasazen na frontu italskou, kde krátce před tím skončila 10. a připravovala se 11. bitva na Soči. A právě zde se odehrává děj románu.

Jeho hlavními protagonisty je několik jednoročních dobrovolníků (sám autor, studující před narukováním na učitelském ústavu, jím jistě také byl) a několik obyčejných vojáků jedné čety IR 3; nejvyšší šarží, která v románu (i když spíše okrajově) vystupuje, je major velící praporu. Sledujeme je po dobu několika týdnů, které tráví povětšinou v předních pozicích u vesnice Sela. Autor popisuje jejich běžný každodenní život na frontě i dramatické okamžiky intenzivní bojové činnosti, vše prokládané diskusemi filosofujících inteligentů v roli jednoročních dobrovolníků na straně jedné a přízemnějšími dialogy prostých vojáků zaznamenanými v poctivém hanáckém dialektu na straně druhé (tyto dokážou, přestože kniha jinak rozhodně není prvoplánově vtipná, vyvolat na tváři čtenáře často úsměv).

Zajímavosti:

  • Věrně zachycený dobový vojenský žargon českých vojáků, jejichž výrazům člověk bez znalosti němčiny prakticky nemá šanci porozumět.
  • Pravděpodobně věrně popsaný vzhled bojiště a frontového úseku u kóty 247 nad Selem.

Vojáci z Jesenicka

Záznam přednášky na téma Vojáci z Jesenicka na frontách Velké války, která vznikla pro jesenické muzeum v rámci jeho podzimního přednáškového cyklu v roce 2019. Stručně stopuje místa bojů 1. pěšího pluku a 15. zeměbraneckého pěšího pluku (do jejichž doplňovacích obvodů Jesenicko spadalo) během celé války.

Technická kvalita není ideální, jedná se o jednoduchý záznam na telefon, který vznikl hlavně pro vyzkoušení možností; nakonec ale není ani tak špatný, aby se nedal zveřejnit.

Legioniści i inni (Marcin Jarząbek, 2017)

… aneb Pamięć zbiorowa weteranów I wojny światowej w Polsce i Czechosłowacji okresu międzywojennego

Obsah: Jak se tvořil výklad událostí 1914-1918 v Polsku a Československu mezi válkami, paměťotvorné instituce, organizace veteránů a případová studie z Těšínska.

Kniha se zabývá způsobem, jak společnosti v nově vzniklém Československu a Polsku oficiálně interpretovaly první světovou válku a prožitky jejích účastníků, přičemž se soustředí především na oficiální kánony (vytvářené a udržované státními institucemi) a upozorňuje na to, že velká většina účastníků války jimi nebyla reprezentována. Vyhlašuje při tom, že z různých dějinných důvodů tyto interpretace, které vznikly (ale nestihly se již dále vyvinout) během prvních 20 let existence obou států zůstaly do značné míry v platnosti i v současnosti, kdy na ně bylo nekriticky navázáno. (Samotná tato kniha a podobná díla, která již dnes vznikají, jsou ale pod mě důkazem, že toto tvrzení přestává platit.)

Autor se neustále paralelně věnuje situaci v Polsku a v Československu, přičemž upozorňuje na zásadní podobnosti až ekvivalenci a dílčí rozdíly. Je cítit, že polské reálie jsou mu přece jen bližší, a tak se jim věnuje více; v některých kapitolách popíše podrobněji situaci v Polsku, aby pak v kratičké části věnující se Československu víceméně rozvitěji konstatoval, že „v Československu to bylo prakticky stejné“. I to, když se nad tím zamyslíme, je ale zajímavé sdělení. Je působivé sledovat na konkrétních případech, jak se mnohá témata považovaná v obou zemích za výsostně polská/československá ve skutečnosti opakují a přístup k nim se podobá jako vejce vejci.

Zajímavosti:

  • Úvahy o tom, že formy připomínání si hrdinů z bojů za nezávislost vznikly už před rokem 1914 a po roce 1918 byl jen vyplněny vhodným obsahem
  • Konstatování, že není dodnes spočítáno, kolik vlastně Poláků bojovalo ve které ze tří armád první světové války

Život kadeta (Marvan, František; 2016, 2018)

Obsah: První díl (vydaný pod názvem Život kadeta) popisuje autorovo studium na pražské kadetní škole v letech 1900-1904; druhý díl (vydaný pod názvem Život kadeta za Velké války) nesouvisle autorovo působení u IR 40 za první světové války (1914-1918) – první boje (u Kraśniku), kde byl zraněn, návrat na frontu leden 1915 a boje v Karpatech, střípky z východní fronty 1916-1917, pak z italské fronty na Piavě v roce 1918.

František Marvan, který se za první republiky stal generálem a za Protektorátu zastával funkci zástupce generálního inspektora Vládního vojska, sepsal (snad ve 30. letech?) své vzpomínky na službu v rakousko-uherské armádě, resp. na studium na kadetní škole (první díl) a pak na období první světové války (druhý díl). Ty však nebyly vydány (a snad ani nebyly ke zveřejnění určeny) – k veřejnosti se dostaly až nyní, poté co byly víceméně náhodou objeveny v jeho pozůstalosti.

První díl, popisující studium na pražské kadetní škole (stejné, jakou absolvoval Karel Wagner téměř 20 let před ním), je rozdělen na dvě části: v první z nich autor popisuje školu, její prostory, výuku, ale i dobovou Prahu tak jak si ji pamatoval, obecně; ve druhé pak postupuje více chronologicky dobou svého studia od prvního do čtvrtého ročníku.

Druhý díl, popisující období Velké války, je delší. Z velké části je ale psán stylem „vzpomínání u piva“, skládá se vlastně z velkého množství různých historek a příběhů z autorova válečného života, které jsou sice seřazeny chronologicky za sebou, ale nejsou zpravidla datovány ani lokalizovány. Sám autor v tom zřejmě neměl po letech úplně jasno, na jednom místě (str. 120) splétá dohromady zážitky z cesty na frontu v roce 1916 s podobnou situací z předešlého roku, kterou popisuje již dříve. Vyprávění je však velice čtivé a nabízí spoustu zajímavých postřehů ze života důstojníka za války.

Zařadit přesněji do místního a časového kontextu je z něj možné kromě popisu prvních bojů na přelomu srpna a září 1914 a závěrečného působení jeho pluku u ústí Piavy v roce 1918 především autorovo působení v Karpatech u Medzilaborců a Výravy mezi lednem a dubnem 1915, které je zároveň nejpůsobivější částí celého textu; ani poměrně lehký styl, kterým jsou psány celé vzpomínky, zde nemůže zcela překrýt hrůzy tohoto zimního tažení.

Zajímavosti:

  • Ze vzpomínek se dá vyvodit, že Marvan, který po válce vydal vojenskou studii o Brusilovově ofenzivě, věnující se podrobně událostem u své 2. pěší divize a svého 40. pěšího pluku, ji osobně na frontě neprožil, protože byl zrovna na léčení v zázemí
  • Fotografie (mimo jiné i z Karpat), které byly součástí pozůstalosti, včetně Marvanových popisků