Statistiky

Kolik vojáků má pluk? Část I – mírový stav

Publikováno od autora: Radim Kapavík / komentáře 2

Pluk byl základní organizační jednotkou rakousko-uherské armády a pro své příslušníky i velitele hlavním identifikačním prvkem své služby. Přesto se mi zdá, že ani mezi odbornou veřejností, která se rakousko-uherskou armádou zabývá, není příliš rozšířené ponětí o tom, jak vlastně pluk – co se početního stavu příslušníků – vypadal a fungoval. Soudím tak z toho, že když jsem se o to začal sám zajímat, zjistil jsem, že nejen že je na toto téma velmi málo dostupných informací, ale navíc se ještě často uvádějí údaje nepřesné či přímo mylné. A tak jsem se pustil do dlouhého bádání plného excelovských tabulek hemžících se čísly, které dosud ještě zcela neskončilo. S jeho průběhem vás zde zatěžovat nebudu – ale rád bych vás seznámil s výsledky, ke kterým jsem došel.

Základním typem jednotky té doby byl pěší pluk; asi tři čtvrtiny mužů sloužících v bojových jednotkách rakousko-uherské armády před a za první světové války byli pěšáci – tedy vojáci původně 110 pěších pluků (IR, TKJR a bh IR) a 40 zeměbraneckých pěších pluků (LIR a LSchR), resp. 32 honvédských pěších pluků (HIR). Zabývám se tedy jimi.

Jeden výchozí údaj, který je snadno dohledatelný, je mírový početní stav pěšího pluku. Počítáme-li 3 prapory na normálním stavu a 1 prapor na zvýšeném stavu (což je standard pro pluky, které měly jeden odloučený prapor, dislokovaný za míru v Bosně a Hercegovině), dostáváme se k číslu cca 1600 vojáků bez důstojníků. Jelikož prezenční služba v armádě byla tříletá, znamená to, že každým rokem se vymění třetina těchto vojáků, tj. 533 mužů. Mimo to je potřeba počítat s určitým procentem předčasného odchodu ze služby v důsledku úrazů, nemocí či jiných příčin; příručka Naše vojsko / Jeho organisace a úkoly za míru i za války (Josef Urbánek; Telč, 1908) uvádí, že se počítá s úbytkem ve výši 4 % stavu ročně. To je u pluku o 1600 mužů nějakých 64 mužů, které tedy musíme každý rok získat navíc, abychom doplnili nejen třetinu vojáků řádně propuštěnou do civilu po skončení tříleté služby, ale i tento úbytek. Abychom udrželi pěší pluk na předepsaných početních stavech, každý rok tak u něj musí nastoupit prezenční službu nových 533 + 64 = cca 600 vojáků.

Druhý způsob, jak toto číslo ověřit, nabízí výpočet z ročního kontingentu branců. Ten byl v Rakousku-Uhersku od roku 1889 až někdy do roku 1908 stanoven pro společnou armádu plus zeměbranu (včetně Tyrol) na 103 100 plus 10 723 odvedených (v posledních letech před válkou pak narůstal – od roku 1907 se postupně zvyšoval kontingent zeměbrany, od roku 1912 i společné armády). Z mužů, kteří nastoupili vojenskou službu, byla o něco více než polovina zařazena do pěšího pluku (zdroj: tento údaj nemám ničím podložený, ale je výsledkem dlouhodobých zkušeností se seznamy vojáků z jednotlivých obcí a ke stejnému číslu – tedy lehce přes polovinu mužů – došli nezávisle i jiní badatelé: Honza Ciglbauer z historického IR 91 nebo Tomáš Kykal z pražského VHÚ). Z toho vychází, že do pěších pluků bylo každoročně zařazeno o něco víc než (103 100 + 10 723) / 2 = 56 911 odvedených, můžeme tedy zaokrouhlit na 60 000 odvedených. Pěších pluků bylo 105 (102 IR plus 4 TKJR, které měly ovšem jen tři prapory namísto čtyřech, odpovídají tedy 3 plukům pěším; bosensko-hercegovinské pluky nepočítáme, neboť do nich se nedoplňovalo z kontingentu stanoveného branným zákonem), takže do každého z nich připadlo 570 odvedených.

Oběma cestami jsme tedy došli ke stejnému výsledku, a to že do každého pěšího pluku rakousko-uherské armády bylo každý rok zařazeno cca 600 nových vojáků.

A nyní se dostáváme k tomu zajímavému: pěší pluk se totiž ve skutečnosti neskládal jen ze svých momentálně aktivně sloužících příslušníků (tedy mužů na tříleté povinné prezenční službě), ale jeho součástí bylo také sedm ročníků záložníků – tedy mužů, kteří si aktivní službu v něm již odsloužili, a kteří byli dalších 7 let vedeni v jeho záloze. Tito sice službu aktivně nekonali, ale byli v průběhu těch let několikrát povoláváni na vojenská cvičení a hlavně v případě mobilizace nastupovali ke svému pluku a okamžitě, bez potřeby jakéhokoliv dalšího výcviku, odcházeli do pole.

Kolik mužů tedy tvořilo celý pěší pluk rakousko-uherské armády můžeme zjednodušeně vyjádřit takto:

  • v aktivní tříleté prezenční službě je cca 1600 mužů
  • v záloze je sedm ročních kontingentů odvedených, tedy 7 x 600 mužů = 4200 mužů

Ještě než obě čísla sečteme, musíme počet záložníků poněkud snížit – o ty, kteří kvůli nemoci, zranění nebo jiným důvodům přestali být schopni služby. (Poznámka: 4 % KAŽDÝ ROK mi u mužů, kteří již mají po vojně a jsou v civilu, přijdou poměrně hodně; na druhou stranu tito se mohli také odstěhovat do zahraničí nebo emigrovat, což ti v prezenční službě nemohli; takže budu opravdu počítat 4 % úbytku ročně). Začneme tedy na 600 mužích, kteří byli každoročně zařazeni do pěšího pluku, a budeme odečítat 4 % za každý rok (včetně tří let strávených na prezenční službě) a výsledek mírně zaokrouhlíme nahoru:

  • v aktivní tříleté prezenční službě: cca 1600 mužů
  • 1. rok v záloze: cca 510 mužů
  • 2. rok v záloze: cca 490 mužů
  • 3. rok v záloze: cca 470 mužů
  • 4. rok v záloze: cca 450 mužů
  • 5. rok v záloze: cca 433 mužů
  • 6. rok v záloze: cca 416 mužů
  • 7. rok v záloze: cca 400 mužů

Každý pěší pluk tedy disponoval celkem (zaokrouhleně) 4 800 vycvičenými muži (z toho třetina byla v aktivní službě a dvě třetiny v záloze). Co to znamená pro případ mobilizace, k tomu se vrátíme v příštím příspěvku.

 

Nyní ještě proveďme stejný propočet pro zeměbranecký pěší pluk:

Mírový stav zeměbraneckého pěšího pluku byl cca 750 vojáků (bez důstojníků). (Mimochodem dohledat tento údaj už tak snadné zdaleka není; narazil jsem na něj jen v již zmiňovaném Naše vojsko / Jeho organisace a úkoly za míru i za války.) To znamená, že každý měsíc se vyměnilo 250 mužů, při započítání pokrytí každoročního 4% úbytku (který u pluku o 750 mužích činí 30 mužů) dostáváme, že každý rok u něj musí nastoupit prezenční službu nových 250 + 30 = 280 vojáků.

Pro kontrolu druhá metoda, vycházející z ročního kontingentu: Kontingent pro zeměbranu (bez Tyrolska) činil, jak už uvedeno, 10 000 mužů, přičemž se bavíme o době, kdy zeměbrana neměla žádné pěší ani dělostřelecké jednotky – byla tedy tvořena čistě pěšími pluky. Těch bylo 37 (bez tyrolských), takže přímočaře dostáváme, že do každého z nich bylo každoročně zařazeno cca 270 odvedených.

Oběma cestami jsme tedy došli ke stejnému výsledku, a to že do každého zeměbraneckého pěšího pluku rakousko-uherské armády bylo každý rok zařazeno cca 280 nových vojáků.

S výpočtem záložníků je to u zeměbraneckého pluku troško složitější než u pluku pěšího, protože do zálohy zeměbraneckého pěšího pluku byly po skončení sedmileté služby v záloze pěšího pluku ještě na dva roky přeřazeni muži, kteří sloužili aktivně v pěším pluku (je to pozůstatek původní organizace rakousko-uherské armády, kdy zeměbrana a honvéd neměly žádné mírové kádry a měly být stavěny až v případě mobilizace právě z těchto starších záložníků). Navíc v záloze zeměbraneckého pluku zůstávali po další dva roky i ti, kteří si v něm odsloužili prezenční službu; zeměbranecký pěší pluk měl tedy k dispozici devět ročníků záložníků, navíc v posledních dvou přebíral záložníky od pěších pluků.

Kolik mužů tedy tvořilo celý zeměbranecký pěší pluk rakousko-uherské armády můžeme zjednodušeně vyjádřit takto:

  • v aktivní tříleté prezenční službě: cca 750 mužů
  • v záloze devět ročních kontingentů odvedených, tedy 9 x 280 mužů = 2520 mužů
  • dva roční kontingenty záložníků příslušných pěších pluků, tedy 2 x 600 mužů = 1200 mužů

I tyto počty ale musíme ještě poněkud korigovat: Všech 9 ročníků záložníků musíme opět snížit o 4 % ročně, a sílu kontingentu dvou ročníků záložníků převzatých ze zálohy pěších pluků musíme přepočítat s ohledem na to, že zeměbraneckých pluků nebylo tolik, co pěších; každý zeměbranecký pěší pluk tedy převzal záložníky více než jednoho pěšího pluku. Konkrétně je poměr mezi jejich počtem (bez Tyrolska) 37 zeměbraneckých pluků plus 32 honvédských pluků = 69 ku 106 pěším plukům, tedy zhruba 2:3 – v tomto poměru tedy počet záložníků převzatých od pěších pluků zvýšíme (ze 400, což je koncový stav počtu záložníků po 7 letech služby v záloze pěšího pluku, tím dostaneme znovu 600). Výsledek tedy vypadá takto:

  • v aktivní tříleté prezenční službě: cca 750 mužů
  • 1. rok v záloze: cca 238 mužů
  • 2. rok v záloze: cca 228 mužů
  • 3. rok v záloze: cca 220 mužů
  • 4. rok v záloze: cca 210 mužů
  • 5. rok v záloze: cca 202 mužů
  • 6. rok v záloze: cca 194 mužů
  • 7. rok v záloze: cca 186 mužů
  • 8. rok v záloze: cca 179 mužů
  • 9. rok v záloze: cca 172 mužů
  • 1. rok ze zálohy pěších pluků: cca 576 mužů
  • 2. rok ze zálohy pěších pluků: cca 553 mužů

Každý zeměbranecký pěší pluk tedy disponoval celkem (zaokrouhleně) 3 700 vycvičenými muži (z toho pětina byla v aktivní službě a čtyři pětiny v záloze).

 

Takže zrekapitulujme: Každý pěší pluk rakousko-uherské armády disponoval v libovolném okamžiku 4 800 plně vycvičených mužů (z toho dvě třetiny byly v záloze) a každý zeměbranecký pěší pluk 3 700 plně vycvičených mužů (z toho čtyři pětiny v záloze). Tato čísla pro nás budou důležitým odrazovým můstkem pro příští díl, kde se budeme zabývat mobilizací.

 

 

Opravy provedené po zveřejnění textu (29.1.):

Opraven počet pěších pluků společné armády (105 namísto původních 102, neboť jsem zapomněl na pluky tyrolské, které byly čtyři, ovšem odpovídaly silou třem plukům pěším). Výsledné číslo se změnilo nepatrně a do dalších výpočtů používám hodnotu 600 mužů na pluk, která se nezměnila.

Opraven počet zeměbraneckých pluků (37 namísto původně uváděných 38) a upřesněno, která čísla jsou pro zeměbranu včetně Tyrolska (které mělo vyčíslený svůj zvláštní kontingent), a která pro zeměbranu bez Tyrolska. Výsledná čísla se tím změnila jen nepatrně.

Opraven poměr počtu zeměbraneckých ku pěším plukům (původně tam byla aritmetická chyba tvrdící že 38+32=60 namísto 70) a výsledný počet záložníků zeměbraneckého pěšího pluku (celkový výsledek vychází na 3 700 namísto původně mylně spočítaných 3 800).

Knížky

Hermada: obrázek z italské fronty (Antonín Kolek; 1935)

Publikováno od autora: Radim Kapavík / 0 komentářů

Obsah: Působení 2. čety 5. setniny 3. pěšího pluku na frontě u Sela na Krasu v červenci-srpnu 1917, před 11. bitvou na Soči a na jejím začátku.

Ačkoliv hned na počátku „autor upozorňuje výslovně, aby ‚Hermada‘ nebyla pokládána za memiory“, je zřejmé, že román čerpá velmi bohatě z autorových osobních zkušeností. Jak přesně v něm popsal svůj tehdejší stav vnitřní, to samozřejmě nevíme, ale popis událostí a světa frontového vojáka je jistě založen na jeho přímém prožitku války. Antonín Kolek (nar. 1895) narukoval v létě 1916 ke 3. pěšímu pluku (v té době posádkou v Brně) a odešel na frontu pravděpodobně na podzim 1916, kdy jeho pluk bojoval v Karpatech na rumunsko-rakouské hranici (u Kirlibaby). V červnu 1917 byl pak s celou divizí přesunut do Slovinska a nasazen na frontu italskou, kde krátce před tím skončila 10. a připravovala se 11. bitva na Soči. A právě zde se odehrává děj románu.

Jeho hlavními protagonisty je několik jednoročních dobrovolníků (sám autor, studující před narukováním na učitelském ústavu, jím jistě také byl) a několik obyčejných vojáků jedné čety IR 3; nejvyšší šarží, která v románu (i když spíše okrajově) vystupuje, je major velící praporu. Sledujeme je po dobu několika týdnů, které tráví povětšinou v předních pozicích u vesnice Sela. Autor popisuje jejich běžný každodenní život na frontě i dramatické okamžiky intenzivní bojové činnosti, vše prokládané diskusemi filosofujících inteligentů v roli jednoročních dobrovolníků na straně jedné a přízemnějšími dialogy prostých vojáků zaznamenanými v poctivém hanáckém dialektu na straně druhé (tyto dokážou, přestože kniha jinak rozhodně není prvoplánově vtipná, vyvolat na tváři čtenáře často úsměv).

Zajímavosti:

  • Věrně zachycený dobový vojenský žargon českých vojáků, jejichž výrazům člověk bez znalosti němčiny prakticky nemá šanci porozumět.
  • Pravděpodobně věrně popsaný vzhled bojiště a frontového úseku u kóty 247 nad Selem.
Knížky

Legioniści i inni (Marcin Jarząbek, 2017)

Publikováno od autora: Radim Kapavík / 0 komentářů

… aneb Pamięć zbiorowa weteranów I wojny światowej w Polsce i Czechosłowacji okresu międzywojennego

Obsah: Jak se tvořil výklad událostí 1914-1918 v Polsku a Československu mezi válkami, paměťotvorné instituce, organizace veteránů a případová studie z Těšínska.

Kniha se zabývá způsobem, jak společnosti v nově vzniklém Československu a Polsku oficiálně interpretovaly první světovou válku a prožitky jejích účastníků, přičemž se soustředí především na oficiální kánony (vytvářené a udržované státními institucemi) a upozorňuje na to, že velká většina účastníků války jimi nebyla reprezentována. Vyhlašuje při tom, že z různých dějinných důvodů tyto interpretace, které vznikly (ale nestihly se již dále vyvinout) během prvních 20 let existence obou států zůstaly do značné míry v platnosti i v současnosti, kdy na ně bylo nekriticky navázáno. (Samotná tato kniha a podobná díla, která již dnes vznikají, jsou ale pod mě důkazem, že toto tvrzení přestává platit.)

Autor se neustále paralelně věnuje situaci v Polsku a v Československu, přičemž upozorňuje na zásadní podobnosti až ekvivalenci a dílčí rozdíly. Je cítit, že polské reálie jsou mu přece jen bližší, a tak se jim věnuje více; v některých kapitolách popíše podrobněji situaci v Polsku, aby pak v kratičké části věnující se Československu víceméně rozvitěji konstatoval, že „v Československu to bylo prakticky stejné“. I to, když se nad tím zamyslíme, je ale zajímavé sdělení. Je působivé sledovat na konkrétních případech, jak se mnohá témata považovaná v obou zemích za výsostně polská/československá ve skutečnosti opakují a přístup k nim se podobá jako vejce vejci.

Zajímavosti:

  • Úvahy o tom, že formy připomínání si hrdinů z bojů za nezávislost vznikly už před rokem 1914 a po roce 1918 byl jen vyplněny vhodným obsahem
  • Konstatování, že není dodnes spočítáno, kolik vlastně Poláků bojovalo ve které ze tří armád první světové války
Knížky

Život kadeta (Marvan, František; 2016, 2018)

Publikováno od autora: Radim Kapavík / 0 komentářů

Obsah: První díl (vydaný pod názvem Život kadeta) popisuje autorovo studium na pražské kadetní škole v letech 1900-1904; druhý díl (vydaný pod názvem Život kadeta za Velké války) nesouvisle autorovo působení u IR 40 za první světové války (1914-1918) – první boje (u Kraśniku), kde byl zraněn, návrat na frontu leden 1915 a boje v Karpatech, střípky z východní fronty 1916-1917, pak z italské fronty na Piavě v roce 1918.

František Marvan, který se za první republiky stal generálem a za Protektorátu zastával funkci zástupce generálního inspektora Vládního vojska, sepsal (snad ve 30. letech?) své vzpomínky na službu v rakousko-uherské armádě, resp. na studium na kadetní škole (první díl) a pak na období první světové války (druhý díl). Ty však nebyly vydány (a snad ani nebyly ke zveřejnění určeny) – k veřejnosti se dostaly až nyní, poté co byly víceméně náhodou objeveny v jeho pozůstalosti.

První díl, popisující studium na pražské kadetní škole (stejné, jakou absolvoval Karel Wagner téměř 20 let před ním), je rozdělen na dvě části: v první z nich autor popisuje školu, její prostory, výuku, ale i dobovou Prahu tak jak si ji pamatoval, obecně; ve druhé pak postupuje více chronologicky dobou svého studia od prvního do čtvrtého ročníku.

Druhý díl, popisující období Velké války, je delší. Z velké části je ale psán stylem „vzpomínání u piva“, skládá se vlastně z velkého množství různých historek a příběhů z autorova válečného života, které jsou sice seřazeny chronologicky za sebou, ale nejsou zpravidla datovány ani lokalizovány. Sám autor v tom zřejmě neměl po letech úplně jasno, na jednom místě (str. 120) splétá dohromady zážitky z cesty na frontu v roce 1916 s podobnou situací z předešlého roku, kterou popisuje již dříve. Vyprávění je však velice čtivé a nabízí spoustu zajímavých postřehů ze života důstojníka za války.

Zařadit přesněji do místního a časového kontextu je z něj možné kromě popisu prvních bojů na přelomu srpna a září 1914 a závěrečného působení jeho pluku u ústí Piavy v roce 1918 především autorovo působení v Karpatech u Medzilaborců a Výravy mezi lednem a dubnem 1915, které je zároveň nejpůsobivější částí celého textu; ani poměrně lehký styl, kterým jsou psány celé vzpomínky, zde nemůže zcela překrýt hrůzy tohoto zimního tažení.

Zajímavosti:

  • Ze vzpomínek se dá vyvodit, že Marvan, který po válce vydal vojenskou studii o Brusilovově ofenzivě, věnující se podrobně událostem u své 2. pěší divize a svého 40. pěšího pluku, ji osobně na frontě neprožil, protože byl zrovna na léčení v zázemí
  • Fotografie (mimo jiné i z Karpat), které byly součástí pozůstalosti, včetně Marvanových popisků
Knížky

S českým plukem na ruské frontě (Wagner, Karel; 1936)

Publikováno od autora: Radim Kapavík / 0 komentářů

Obsah: Pokrývá období srpen-prosinec 1914. Autor byl velitelem IV. praporu IR 88. Mobilizace, odjezd na frontu, první boje u Komarówa, zranění (počátek září), odsud do zázemí, návrat na frontu (konec října), závěrečná fáze bojů na Sanu, ústup ke Krakowu, boje u Krakowa, postup na Dunajec (odchod do zázemí).

Autor byl velitelem IV. praporu berounského IR 88 a prodělal s ním v této funkci velkou část tažení na východní frontě roku 1914. Popisuje striktně chronologicky události, kterých byl účasten, a poměrně podrobně nasazení svého praporu včetně několika náčrtů pozic (jako mnoha jiným důstojníkům mu zjevně doma po válce zůstaly různé štábní dokumenty). Na základě popisu a náčrtků si čtenář dokáže udělat skutečně realistický a živý obrázek o tom, jak operace a boje na počátku války vypadaly.

Operační popis událostí však autor doplňuje i zajímavými komentáři a poznámkami a celý text je ve výsledku velmi čtivý. Zmiňuje také několik dalších osobností od pluku, se kterými sloužil, hodnotí výkony některých velitelů a vojáků. Příležitostně vzpomíná i na epizody a setkání s různými lidmi z období své služby před válkou, které by tematicky spíše patřily do jeho vzpomínkové knihy Třicet šest let v cizích službách, kterou ovšem sepsal až o dva roky později.

Zajímavosti:

  • Negativní hodnocení velitele pluku (Bolzano), s nímž měl zřejmě nějaký osobní spor
  • Několik zmínek o špionech v Haliči a boji RU armády proti nim
Knížky

Třicet šest let v cizích službách (Wagner, Karel; 1938)

Publikováno od autora: Radim Kapavík / 0 komentářů

… aneb Vzpomínky ze života českého důstojníka v bývalé rakousko-uherské armádě I (1882-1908)

Obsah: Pokrývá období 1882-1908. Kadetní škola v Praze (1882-1885), IR 28 v Praze (1885-1889), IR 28 v Bosně-Višegrad (1889-1891), IR 28 v Praze (1891-1892), IR 9 v Jaroslawi/Radymnu (1892-1894), IR 9 v Przemyślu (1894-1898), IR 73 v Praze (1898-1908).

Karel Wagner sepsal své vzpomínky s velkým časovým odstupem, když mu bylo už přes 70 let. Chronologicky popisuje svou vojenskou kariéru od jejího počátku v kadetní škole v Praze (možnost srovnat s Marvanem) přes různé štace až po přeložení k IR 88 v roce 1908 (odtud navazuje druhý díl). Popisuje při tom život rakousko-uherského důstojníka, dotýká se fungování rakousko-uherského důstojnického sboru a armády i života v různých částech říše, které poznal. Prezentuje také inspirativní názory na téma národnostních sporů a ideologického obratu po roce 1918, opatrně kritizuje přístup nového státu k bývalé rakouské armádě a k současné německé menšině.

Kniha je napsána velice čtivě, autor postupuje chronologicky s vojenskou systematičností, nicméně většinu textu tvoří zajímavé postřehy a úvahy zkušeného a moudrého muže, který to má v hlavě srovnané. Férově hodnotí zkušenosti z rakouské armády, kritizuje nedostatky ve výcviku či v způsobu jejího fungování, ale nezavrhuje ji. Jeho mottem na toto téma je věta, která v knize jednou padne téměř doslova: „Rakouská armáda byla úplně stejná jako jakákoliv jiná armáda té doby.“

Zajímavosti:

  • Popis posádky v pevnosti Przemyśl
  • Snaha spojit oficiální ideologii nového režimu s osobním postojem k bývalé rakouské armádě, který se s ní rozchází

 

Pozn.: Druhý díl vyšel v roce 1939 pod změněným názvem Třicet šest let ve vojenských službách.