V minulém textu jsme se dopočítali toho, kolik vojáků (v aktivní službě i v záloze) měl v každém okamžiku k dispozici pěší, resp. zeměbranecký pluk rakousko-uherské armády. Toto číslo je samozřejmě významné hlavně proto, že nám říká, kolik mužů narukovalo k pluku v okamžiku mobilizace.
Zopakujme tedy, že pěší pluk měl v případě povolání svých záložníků k dispozici 4 800 plně vycvičených mužů, kteří prošli prezenční vojenskou službou. Ti se k němu tedy měli dostavit v okamžiku mobilizace; v praxi bychom měli nějakou malou část odečíst, neboť v případě mobilizace se nikdy ke svému pluku nedostavili úplně všichni povinní záložníci (někteří byli zrovna vážněji nemocní, někteří byli zaměstnáni ve strategicky důležitém oboru a bylo potřeba ponechat je na místě jejich civilního zaměstnání, některým v narukování bránily nejrůznější překážky a někteří mohli mobilizační výzvy prostě neuposlechnout a službě ve válce se pokusit vyhnout). Tento počet je těžké odhadnout a na rozdíl od každoročních úbytků počtu schopných záložníků v míru ho nejde stanovit ani tabulkově na základě zkušenosti. Rakouské nejvyšší velení se například při částečné mobilizaci v červenci 1914 obávalo, že v Čechách bude docházet k projevům odporu proti mobilizaci a odpírání nástupu služby (a zmobilizovalo proto oproti původnímu plánu celý jeden armádní sbor navíc, aby případně nahradilo jednotky z Čech), ale ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo a žádné masové vyhýbání se službě neproběhlo. Pokud tedy tento (dočasný) úbytek odhadneme na nějakých 200 mužů, můžeme říct, že pěší pluk při mobilizaci v létě 1914 disponoval 4 600 vojáky.
Zajímavé bude porovnat toto číslo s válečným stavem pěšího pluku; ten činil právě 4 600 mužů (zdroj: Frührapporty nejrůznějších pluků z počátku války); v tom jsou ovšem počítáni i důstojníci, kterých bylo cca 100 (přesné tabulkové počty pluku na válečných stavech jsou 4 494 mužů a 105 důstojníků – zdroj: Lein, Richard: Plnění povinnosti nebo velezrada). Na druhou stranu pluk nemohl do pole odejít úplně celý, v posádce zůstával náhradní prapor a k jeho chodu bylo potřeba nějaké muže také vyčlenit. Dá se tedy říct, že zmobilizovaný pěší pluk tak tak pokryl požadovaný tabulkový válečný početní stav svými plně vycvičenými příslušníky.
Nyní musíme odpovědět na otázku, jak měl pluk za války fungovat, tedy jak měl nahrazovat utrpěné ztráty. Za tímto účelem byli v evidenci pluku zařazeni kromě záložníků, o nichž jsme dosud hovořili, další muži – tzv. náhradní záložníci (náhradní od slova nahrazovat, myšleno právě ztráty pluku). Byli to muži, kteří byli při odvodech prohlášeni za služby schopné (splnili tedy poměrně přísná zdravotní kritéria odvodních komisí), ale nebyli zařazeni do prezenční služby u pluku; namísto toho byli zařazeni do jeho náhradní zálohy. Původně to znamenalo, že vůbec neabsolvovali vojenský výcvik, ale v případě mobilizace měli být povoláni a okamžitě zahájit válečný vojenský výcvik tak, aby mohli během několika týdnů odcházet do pole ke svému pluku a vyrovnávat úbytek jeho mužstva. Později byl ale zaveden zkrácený (osmitýdenní) základní výcvik, kterým všichni náhradní záložníci prošli; navíc byli stejně jako záložníci povoláváni během následujících let na cvičení, jejichž účelem bylo prohloubit schopnosti a návyky získané výcvikem, a tak je v případě mobilizace už bylo možno považovat za téměř plnohodnotně vycvičené.
Dohledat jejich počet byl jeden z nejtěžších oříšků tohoto výzkumu, protože ten nebyl dán zákonem (jako odvodní kontingenty), nýbrž byl teoreticky neomezený – do náhradní zálohy měli být prostě zařazováni všichni schopní muži, kteří byli přespočetní. V praxi lze v letech před první světovou válkou nicméně vysledovat u pěších pluků mezi muži zařazenými k aktivní službě a muži zařazenými do náhradní zálohy poměr zhruba 3:2 (zdroj: Militär-Statistisches Jahrbuch, ročníky 1905-1911). Do všech výpočtů v minulém příspěvku bychom tedy mohli doplnit kromě počtu odvedených/záložníků ještě druhý údaj o počtu náhradních záložníků, který by vždy udával číslo o třetinu nižší; pro přehlednost jsem to ale neudělal a zde nás zajímá jen celkový výsledek: Pěší pluk měl k dispozici 3 200 náhradních záložníků.
Celkový počet vycvičených vojáků, kteří za mobilizace k pluku narukovali (včetně případných nedostavivších se) tedy činí 8 000 mužů – cca 1 600 v aktivní službě, 3 200 záložníků a 3 200 náhradních záložníků). Rakousko-Uhersko navíc okamžikem mobilizace předčasně povolalo odvedené brance odvodního ročníku 1914 (kteří by za míru nastoupili prezenční službu v říjnu 1914), to znamená pro pluk další jeden roční kontingent odvedených, tedy cca 1 000 dosud však zcela nevycvičených mužů (zhruba 600 z nich bylo původně určených k prezenční službě a zhruba 400 do náhradní zálohy, to ale v tomto okamžiku ztrácí význam).
Co se s nimi po narukování stalo?
Jak už uvedeno výše, 4 600 mužů (včetně důstojníků) odcházelo ihned do pole (zpravidla 3 400 jako příslušníci pluku o třech praporech zařazeného do některé pěší divize a 1 200 jako příslušníci odloučeného praporu zařazeného do některé horské brigády). Aby ovšem rakouská armáda aspoň zčásti zmenšila propast, která dělila její velikost od velikostí armád ostatních mocností, byly podle mobilizačních plánů na počátku války vytvořeny tzv. pochodové brigády. Ty se skládaly z pochodových praporů od všech pěších pluků z území daného sborového velitelství – každý pěší pluk tak musel mimo svůj válečný stav hned po mobilizaci vyslat do pole ještě jeden pochodový prapor (číslo I). Ten byl o něco slabší než běžný prapor a tvořilo ho okolo 800 mužů (zdroj: Frührapporty 2. pochodové brigády). (Poznámka: proč nebyly prapory tvořící pochodové brigády stejně silné jako běžný pěší prapor, tedy cca 1 200 mužů, nepodařilo se mi rozklíčovat; nota bene když už byly i tak oslabeny dost tím, že neměly kulometné oddělení.) To znamená, že takový pěší pluk hned po mobilizaci odesílal do pole celkem 5 400 vojáků (včetně důstojníků).
To se shoduje i s údaji uvedenými v některých plukovních dějinách, které vyčíslují, kolik mužů pluk po mobilizaci stavěl:
- IR 22 udávají na jedno místě 5 200, na jiném 5 600 vojáků
- IR 27 udávají 6 000 vojáků včetně nebojových pozic, které příslušníci pluku museli po mobilizaci personálně zajistit (vyjmenovává: polní četnictvo, účetní poddůstojníci, pomocní pracovníci, mužstvo sanitních oddílů, důstojničtí sluhové, ošetřovatelé koní, řidiči, telegrafisté, stráže atd.)
- IR 73 udávají přesný rozpis 6 147 vojáků, z nichž 3 577 odešlo do pole s plukem, 1 070 odešlo do pole jako I. pochodový prapor, 1000 bylo odesláno k zajištění strážní služby u vrchního armádního velení (AOK), což je alternativa k odloučenému praporu, který stavěla většina pěších pluků, a 500 mužů utvořilo pracovní oddíl (Arbeiter Abteilung)
- IR 34 uvádí jen 4 400 vojáků – zde se ale pravděpodobně jedná o počet bez I. pochodového praporu
Můžeme tedy konstatovat, že každý pěší pluk po mobilizaci odesílal do pole okolo 5 500 mužů (a dalších cca 500 potřeboval na pokrytí ostatních pozic, které musel zajistit).
Z toho ovšem vyplývá, že pluk NEMOHL pokrýt tuto potřebu jen z plně vycvičených záložníků a již od začátku války musel – v rozporu s původní myšlenkou náhradní zálohy – do pole vyslat i část svých náhradních záložníků. (Což mám potvrzeno i ze seznamu ztrát IR 81, kde se již v srpnu a září 1914, před příchodem prvního pochodového praporu ze zázemí, skutečně vyskytují i vojáci v hodnosti „Ers. Res. Inf.“) Jako rozumné řešení se mi jeví jejich rozptýlení po malých skupinkách do každé setniny pluku (což potvrzují i výše uvedené seznamy ztrát); alternativně by bylo možné využít je k sestavení I. pochodového praporu (to však nemám potvrzeno).
V každém případě ale takto po odchodu všech formací pluku u náhradního praporu v místě posádky zůstalo cca 2 600 vycvičených mužů, téměř výhradně náhradních záložníků, a 1 000 nevycvičených mužů.
To potvrzuje údaj o tom, že celkový počet vycvičených mužů zůstavších u náhradních praporů pěších pluků činil 330 000 (zdroj: Klose: Die Österreichisch-Ungarische Armee im Weltkriege…), což dává téměř přesně 3 000 mužů na pluk. To, že je to o něco více než vychází výpočet můj, připisuji tomu, že v posledních letech před válkou se počty každoročně odvedených mužů zvyšovaly a já při svých výpočtech počítal s průměrem za starší období; zapamatujeme si proto pro další výpočty, že skutečný počet mužů zůstávajících po mobilizaci u náhradního praporu by mohl být o pár stovek vyšší než nám vyšel.
Na druhé straně jen dvoje plukovní dějiny tento počet vyčíslují, a ani v jednom případě příliš nesedí. IR 22 tvrdí, že u náhradního praporu po odchodu vojáků do pole zbylo ještě dalších 8 000 mužů, což se zdá ve světle výše uvedených výpočtů být zhola nemožné. Naopak košický IR 34 uvádí, že při mobilizaci nastoupilo celkem pouze 5 600 mužů, což by znamenalo – i za předpokladu, že tento pluk vůbec nepostavil I. pochodový prapor – že mu po odchodu do pole zbylo jen 1 200 mužů; je ovšem možné, že to souvisí s tím, že v oblasti košického armádního sboru se před válkou tradičně k odvodům dostavoval výrazně nižší počet mužů než činil průměr (to může být způsobeno vysokou mírou emigrace z tohoto kraje), a proto pluky z tohoto regionu skutečně trpěly oproti ostatním nedostatkem mužů (zdroj: Militär-Statistisches Jahrbuch).
Zůstaneme tedy u předpokladu, že po odchodu pluku do pole zůstalo každému pěšímu pluku v místě posádky do 3 000 vycvičených mužů, téměř výhradně náhradních záložníků, a okolo 1 000 nevycvičených mužů. Jak s nimi hospodařil po zahájení války si ukážeme v příštím díle.
Nyní ještě proveďme stejný propočet pro pluk zeměbranecký.
Ten měl v případě povolání svých záložníků k dispozici 3 700 plně vycvičených mužů, kteří prošli prezenční vojenskou službou. Když jejich malou část odečteme jako nedostavivší se, můžeme říct, že pluk po mobilizaci v létě 1914 disponoval 3 500 vojáky.
Válečný stav zeměbraneckého pěšího pluku činil cca 3 600 mužů včetně důstojníků. Je tedy zjevné, že také zmobilizovaný zeměbranecký pěší tak tak pokryl požadovaný tabulkový válečný početní stav svými plně vycvičenými příslušníky.
Náhradních záložníků mohl mít ve své evidenci (za předpokladu stejného poměru jako u pěších pluků, tedy 3:2) zhruba 2 500.
Celkový počet vycvičených vojáků, kteří za mobilizace k zeměbraneckému pluku narukovali (včetně případných nedostavivších se) tedy činí 6 200 mužů – cca 750 v aktivní službě, 2 950 záložníků a 2 500 náhradních záložníků). K tomu další jeden roční kontingent odvedených, tedy cca 470 dosud však zcela nevycvičených mužů (zhruba 280 z nich bylo původně určených k prezenční službě a zhruba 190 do náhradní zálohy, to ale v tomto okamžiku ztrácí význam).
Do pole okamžitě odcházelo 3 600 mužů (včetně důstojníků); zeměbrany se pochodové brigády netýkaly, takže tento počet je kompletní. Z plukovních dějin uvádějí početní stav pluků vyrážejícího do pole pouze dějiny LIR 13, a to jako 3 451 mužů a 84 důstojníků, což tento výpočet jen potvrzuje. Zeměbranecký pěší pluk tak mohl pokrýt tuto potřebu plně vycvičenými záložníky (i když těsně).
Po odchodu pluku do pole tak u náhradního praporu v místě posádky zůstalo cca 2 500 vycvičených mužů, téměř výhradně náhradních záložníků, a necelých 500 nevycvičených mužů.
To potvrzuje i celkový počet vycvičených mužů zůstavších u náhradních praporů předlitavských zeměbraneckých pěších pluků, který činil 120 000 (zdroj: Klose: Die Österreichisch-Ungarische Armee im Weltkriege…), což dává přesně 3 000 mužů na pluk. Stejně jako u pěších pluků je toto číslo o několik stovek vyšší, než vychází v mých výpočtech. Srovnat ho s údaji z plukovních dějin nemůžeme, protože žádné početní stav pluku po mobilizaci neudávají.
Zůstaneme tedy i zde u předpokladu, že po odchodu pluku do pole zůstalo každému zeměbraneckému pěšímu pluku v místě posádky cca 2 500 vycvičených mužů, téměř výhradně náhradních záložníků, a necelých 500 nevycvičených mužů.
Opravy provedené po zveřejnění textu (3.2.):
Doplněn údaj o celkovém počtu mužů u náhradních těles z Kloseho; tento bude zohledněn v příštím díle.
(7.2.)
Přidány údaje o počtu mužů odesílaných do pole uvedené v některých plukovních dějinách, které se shodují s teoretickým výpočtem.