V roce 1917 došlo k další změně systému doplňování početních stavů jednotek na frontě, která souvisela jak s již citelným nedostatkem mužů v zázemí, tak se změnou charakteru války.
Od počátku bojů každý pluk nasazený na frontě dostával ze zázemí jeden pochodový prapor každý měsíc (v roce 1916 už jen každých 6 týdnů), jehož vojáci přijeli přímo k pluku a byli přiřazeni do jeho prořídlých oddílů. Po většinu času to nestačilo ani na udržení předepsaného početního stavu pluku a pluky tak běžně operovaly s menším počtem mužů, než byl tabulkový (někdy dost výrazně). V případě, že však boje na delší čas utichly, vedlo to naopak k nárůstu početního stavu pluku až nad tabulkový početní stav. Poprvé se to, byť v malé míře, stalo na jaře 1915 plukům nasazeným na úseku fronty v Ruském Polsku, který byl od konce předchozího roku náhle zcela klidným. Po příchodu prvních pochodových praporů v roce 1915 jejich početní stavy stouply natolik, že u některých byly zřízeny další (čtvrté, či dokonce páté) polní prapory (i proto jim byly březnové pochodové prapory odepřeny a namísto toho odeslány do Karpat, jak jsme se zmínili v díle o roce 1915). Fronta se však brzy začala opět pohybovat a obnovené intenzivní boje způsobily, že pluky brzy opět řešily spíše opačný problém.
Podruhé k tomuto jevu začalo docházet na počátku roku 1916, kdy byly doplněny početní stavy pluků prořídlých podzimními boji na Volyni, které skončily v září 1915. Od října panoval prakticky klid, a to tentokrát na celé východní frontě; navíc zde byl předpoklad, že se jedná o stav dlouhodobý (v reakci na to byla snížena četnost vysílání pochodových praporů, jak jsme probírali v minulém díle). Pluky tak i se sníženou frekvencí dostávaly opět více mužů, než kolik vojáků je opouštělo, a jejich početní stavy rostly nad předepsané. (Tento nárůst byl přesměrován na italskou frontu, kde se chystala ofenziva, tím, že sílící pluky obsazovaly čím dál širší frontové úseky a uvolňovaly tím další a další jednotky k přesunu na toto válčiště). V létě 1916 přišel otřes spojený s Brusilovovou ofenzivou, který tento trend dočasně obrátil, ale po skončení bojů byla od října 1916 situace prakticky stejná jako o rok dříve; s tím, že nyní už ani nebylo plánováno soustředit co nejvíce jednotek na italské frontě.
Armádní plánovači proto přišli na rok 1917 se zásadní reformou systému doplňování: za (nyní již dlouhodobě statickou) frontou vznikla výcviková střediska, a pochodové prapory vysílané ze zázemí neměly napříště mířit přímo ke svým mateřským jednotkám, nýbrž do těchto výcvikových středisek, kde byli vojáci dále připravováni na nasazení na frontě v mnohem realističtějších podmínkách a s využitím nejnovějších zkušeností z reálných bojů. Z těchto středisek pak každý pluk každý měsíc dostal doplňky, ovšem v počtu přesně odpovídajícím počtu mužů, kteří ho za stejnou dobu opustili. Početní stavy pluků tak měly být udržovány konstantně na předepsané výši.
Zároveň s tím, jak se ve výcvikových střediscích tvořila zásoba vojáků, se začala snižovat početní síla pochodových praporů, odcházejících z domovských posádek. První dva pochodové prapory roku 1917 (odcházející v únoru a březnu) byly ještě sestaveny ve stejné síle jako dříve, ale už následující (květnový) byl o něco slabší a všechny další byly tvořeny již jen zhruba polovičním počtem mužů než dříve (zdroj: Klose). Ačkoliv vzhledem ke snížení intenzity bojů musíme mírně snížit i předpokládaný počet rekonvalescentů, kteří se každý měsíc zotavovali ze zranění, pořád to znamená, že pluky od jara 1917 potřebovaly k pokrytí požadavků na sestavení pochodových praporů již jen doslova pár set nových branců každých 6 týdnů.
Popravdě řečeno, víc už ani dostat nemohly.
V lednu proběhly další opakované odvody nejmladších povinných ročníků (1892-1898), ke kterým se dostavilo 550 000 mužů, z nichž za schopné bylo prohlášeno jen 188 000 a skutečně do vojska zařazeno 132 000. Každý pěší pluk tak získal: polovina z 132 000 / 109 pěších pluků = (zaokrouhleně) 600 mužů, kteří nastupovali ke svým jednotkám prakticky okamžitě (na přelomu ledna a února).
Hned v únoru pak přišly na řadu odvody osmnáctiletých (ročník 1899); dostavilo se 485 000 mužů, z nich 212 000 schopných, zařazeno bylo 170 000. To znamená pro pěší pluk dalších: polovina z 170 000 / 109 pěších pluků = (zaokrouhleno nahoru) 800 mužů, s nástupem hned v březnu. (Podle seznamů ztrát IR 81 se u pluku v poli objevují až na podzim.)
V březnu pak proběhla další prohlídka všech zbylých povinných ročníků mimo nejstarší (1872-1891) – ačkoliv se k ní dostavilo přes 940 000 mužů, za schopné služby bylo prohlášeno pouhých 180 000 z nich, a skutečně do vojska zařazeno jen 81 000 (velký počet nezařazených jde na vrub toho, že mnoho z nich bylo povinnosti sloužit zproštěno kvůli svému zaměstnání ve strategickém odvětví). Na každý pěší pluk tak vychází: polovina z 81 000 / 109 pěších pluků = (zaokrouhleně) 380 mužů s nástupem na přelomu dubna a května.
Následovala ještě probírka těch nejstarších povinných ročníků (1867-1871), při níž bylo ovšem z více než 500 000 mužů za schopné prohlášeno pouhých 75 000 a z těch zařazeno jen 24 000, které ale nemá smysl ani uvažovat, neboť nebyli zařazeni k bojovým jednotkám. Poslední přírůstek tak představovaly výsledky dalších odvodů nejmladších ročníků (1897-1899), které proběhly v září; z 432 000 mužů bylo schopných 104 000, a z nich 77 000 skutečně do vojska zařazeno. To znamenalo pro pěší pluk dalších polovina ze 77 000 / 109 pěších pluků = (zaokrouhleno) 360 mužů, kteří nastupovali v říjnu.
Navíc ve druhé polovině roku 1916 a na počátku roku 1917 probíhaly odvody i přímo v armádě – tedy přezkoumání způsobilosti ke službě ve zbrani mezi muži, kteří konali službu beze zbraně. Týkaly se zhruba 317 000 mužů, z nichž téměř 180 000 bylo překlasifikováno a zařazeno ke službě ve zbrani. Tím pádem každý pěší pluk získal: polovina ze 180 000 / 109 pěších pluků = (zaokrouhleně) 830 mužů, kteří nastupovali službu individuálně, podle toho jak je bylo možno uvolnit z dosavadních pozic.
Dohromady to dělá necelých 3 000 nových branců; na druhé straně 9 pochodových praporů, z toho 2 s původním početním stavem (1000 mužů), 1 mírně slabší (900 mužů) a zbylých 6 po 500 mužích představuje celkem 5 900 mužů. První (únorový) byl ještě pokryt muži nastoupivšími minulý rok, jak vyplývá z předchozího dílu; pluk tedy musel v roce 1917 vyslat do pole dalších 4 900 mužů. Navíc (jak vyplyne z dalšího textu) musel ještě před příchodem jakýchkoliv dalších nových branců vyslat minimálně dalších 800 mužů na počátku roku 1918; celková potřeba vojáků tedy činí na 5 700 mužů. Z toho vyplývá, že měla-li být uspokojena (a to skutečně byla), museli téměř polovinu z nich tvořit rekonvalescenti.
Odhadnout jejich skutečný počet není snadné. Máme nicméně údaj od jednoho konkrétního pluku (IR 27), že od počátku války do 1.6.1917 se s pochodovými formacemi do pole vrátilo celkem 9 168 rekonvalescentů (zdroj: Dějiny IR 27). Můžeme tedy toto číslo porovnat s našimi předpoklady; ty hovořily o cca 500 rekonvalescentech do konce roku 1914 a pak 300 rekonvalescentech každý měsíc. Dohromady tedy dostáváme: 500 (rok 1914) + 3 600 (rok 1915) + 3 600 (rok 1916) + 1 500 (leden-květen 1917) = 9 200. To nám tedy nejen až překvapivě přesně potvrzuje počty rekonvalescentů použité v předchozích dílech, ale nepřímo napovídá, že i pro rok 1917 můžeme počítat s cca 3 600 rekonvalescenty – a to znamená, že pluky jich měly dostatek na to, aby pochodové prapory do února 1918 mohly sestavit.
Rakousko-Uhersko tedy tímto způsobem dokázalo udržet svou armádu personálně v chodu po celý další rok, válka však stále pokračovala.
Pro rok 1918 byla ještě jednou mírně upravena procedura vysílání pochodových praporů – nyní odcházel pochodový prapor opět každý měsíc, jeho početní stav byl ale stanoven na 400 mužů; oproti předchozímu roku (cca 500 mužů každých 6 týdnů) to znamenal sice mírné, ale přece jen jakési navýšení požadavků. Což je – při pohledu na situaci v předchozím roce a čím dál větší personální nouzi, která z celé této série článků myslím si jasně vystupuje – zcela nesplnitelné zadání. Znamenalo, že pluk potřeboval vyslat do pole během roku 1918 celkem 12 x 400 = 4 800 mužů; pokud by i více než 1/3 z nich tvořili rekonvalescenti, pořád bylo třeba sehnat dalších minimálně 3 000 nových branců – tedy stejně jako předchozího roku.
A tak ihned, jakmile to bylo možné – tedy v lednu 1918 – byli odvedeni noví osmnáctiletí (ročník 1900); z více než 500 000 jich bylo za schopné služby označeno 190 000 a 134 000 zařazeno do vojska; pro pluk to znamenalo polovina ze 134 000 / 109 pěšími pluky = (zaokrouhleně) 620 mužů. Ke svým jednotkám nastupovali hned v únoru a zdá se, že do výcvikových táborů za frontou museli odcházet již s březnovým pochodovým praporem. Ti však nemohli pokrýt více než 3 další pochodové prapory (tedy do května).
V dubnu pak proběhly další odvody ostatních nejmladších ročníků (1894-1899). K těm se dostavilo 443 000 mužů, za schopné však bylo možno označit pouze 75 000 a zařazeno do vojska jich bylo 46 000. Pluk tak získal: polovina ze 46 000 / 109 pěšími pluky = (zaokrouhleně) 210 mužů, kteří nastupovali v květnu, vystačili však maximálně na jeden další pochodový prapor. A dál už skutečně nebylo kde brát.
Je tedy zřejmé, že rakousko-uherskou válečnou mašinerii tak pomohla v chodu i v roce 1918 udržet jedině porážka Ruska, které na začátku roku 1918 vystoupilo z války. Kromě toho, že tím byly uvolněny značné síly k použití na jiných válčištích (především italském), přinesla mírová dohoda s Ruskem také návrat statisíců válečných zajatců, který začal v březnu. Do konce května 1918 se takto vrátilo okolo 500 000 mužů, prakticky všichni ve vojenském věku a většina zdravotně způsobilá k další službě. Ti byli skutečně po poněkud zdlouhavém procesu repatriace znovu povolávání ke svým jednotkám (jejichž příslušníky stále byli) a zařazováni k dalšímu výcviku, aby mohli být odeslání znovu do pole (kam mohli první z nich vyrazit zhruba v červnu).
Kolik staronových branců tímto způsobem mohl pěší pluk získat, musíme jen odhadnout. Budeme-li předpokládat, že z půl milionu navrátilců byla do další služby zařazena většina, můžeme vycházet z čísla 350 000-400 000. Známým vzorečkem pro rozdělení kontingentu mezi jednotlivé složky vojska dostáváme, že pěší pluk tak mohl získat: polovina z 350 000 až 400 000 děleno 109 pěšími pluky = (zaokrouhleně) 1 700 až 1 900 mužů. To na pokrytí zbylých 6 měsíců do konce roku více než stačilo – ve skutečnosti by to stačilo ještě i na několik pochodových praporů v roce 1919.
Nakonec se, jak známo, ukázalo, že to už nebude potřeba – válka skončila na počátku listopadu a už ani poslední dva pochodové prapory roku 1918, připravované na listopad a prosinec, do pole nikdy nevyrazily. Ačkoliv nedostatek mužů, kteří by mohli být zařazeni do vojska, začal být patrný vlastně již v roce 1915, ještě ani v roce 1918 k personálnímu zhroucení rakouské armády jako takovému nedošlo. Oficiální místa však už předvídala, že – nebýt konce války – v roce následujícím už by mu nebylo možno zabránit.
Opravy provedené po zveřejnění textu (6.2.)
Na konec pasáže o roce 1917 doplněn odstavec diskutující počty rekonvalescentů na základě údaje z dějin IR 27. Ten potvrzuje správnost našich předpokladů o jejich počtech.
Perfektní práce! Jen bych měl malou připomínku – když byla v létě 1918 provedena reorganizace rakousko-uherské armády, tak od té doby bylo pěších pluků 139 – i když počet praporů byl zachován pluk měl místo čtyř pouze tři prapory – ale to určitě víte.
Takže celková čísla budou stejná, pouze rozdělení trochu jiné.
Přesně tak, celková čísla budou stejná. Nové pěší pluky navíc nedostaly své vlastní doplňovací obvody (s tím se počítalo až po skončení války), takže byly doplňovány stále původními náhradními prapory; na počtech ani systému se tedy nezměnilo nic, jen náhradní prapor nyní posílal čtvrtinu svých doplňků k jinému pluku (tak jako do té doby zpravidla posílal čtvrtinu k odloučenému praporu).