V minulém příspěvku jsme si ukázali, že jak pěší, tak zeměbranecký pluk rakousko-uherské armády byl schopen se zásobou svých vycvičených vojáků vydržet 4 měsíce války, tedy přesně do konce roku 1914. Nyní se tedy dostáváme k té asi nejpodstatnější otázce: jak bylo zajištěno fungování pluku po zbytek války, která měla trvat ještě téměř čtyři další roky?
Již v září 1914, tedy po prvních velkých střetech na všech frontách, došla nejvyšší vojenská a politická místa v Rakousku-Uhersku k poznání, že válka bude trvat déle, než se předpokládalo, a že tedy vojsko nebude schopno pokrýt celkovou potřebu vojáků z těch, které má k dispozici. Během následujících týdnů a měsíců se ukázalo nade vší pochybnost, že válka nejen že neskončí na počátku roku 1915, ale že bude vedena až do úplného vyčerpání jedné ze stran a může potenciálně trvat mnohem, mnohem déle. Vojenské orgány musely tedy urychleně situaci začít řešit. Relativně nejpřímočařejším opatřením, které bylo okamžitě přijato, bylo uspíšit příští pravidelné odvody (ty by proběhly za normálních okolností na jaře 1915). Ke každoročním odvodům se měl v Rakousku-Uhersku povinnost dostavit každý muž, která daného roku dosáhl 21 let věku; v případě, že nebyl odveden ani zproštěn služby, pak znovu roku následujícího (kdy mu bylo 22 let), a pokud ani tehdy nebyl odveden ani zproštěn, pak ještě jednou v roce svých 23. narozenin.
Už na říjen 1914 byly vyhlášeny předčasné odvody, které nahrazovaly pravidelné odvody plánované na březen/duben 1915. Znamenalo to tedy, že se k nim museli dostavit všichni muži ročníku narození 1894 a ti z mužů ročníku 1893 a 1892, kteří nebyli odvedeni v předchozích dvou letech. Abychom mohli zjistit, kolik mužů těmito odvody pěší pluk získal, vyjdeme z celkového počtu mužů, kteří byli při těchto předčasných odvodech prohlášeni za schopné služby a povoláni: z 800 000 mužů, kteří se k nim dostavili (z toho necelých 500 000 tvořili muži ročníku 1894, zbytek pak dosud neodvedení muži ročníků 1893 a 1892), bylo za schopné služby prohlášeno cca 420 000 mužů a do vojska skutečně zařazeno 367 000 z nich (zdroj: Klose: Deckung des Personellen Bedarfes…). Na základě analogie s odvody v letech před první světovou válkou, kdy bylo (jak už uvedeno v prvním díle) do pěších pluků zařazováno lehce přes 50 % odvedených, tak můžeme odhadnout, že do každého pěšího pluku mohlo být po těchto předčasných odvodech přiřazeno: polovina z 367 000 mužů děleno 109 pěšími pluky (včetně tyrolských a bosensko-hercegovinských) = (zaokrouhleno nahoru) 1 700 mužů. Tito byli povoláni ke svým jednotkám hned na konci října 1914 a okamžitě se začalo s jejich válečným výcvikem.
Tím byly vyřešeny požadavky na další vojáky pro měsíce leden a únor 1915 – tito muži, společně s několika stovkami rekonvalescentů a případnými zbylými náhradními záložníky, kteří neodešli na frontu s prvními pěti pochodovými prapory do konce roku 1914, totiž tvořili VI. a VII. pochodový prapor, odcházejíce na frontu v lednu a únoru 1915 (zdroj: Seznamy ztrát IR 81), tedy po cca 8týdenním, resp. 12týdenním výcviku. Tento byl považován za dostatečný – ostatně podobně na tom byli před nimi muži odvodního ročníku 1914, z nichž první odcházeli do pole s říjnovými pochodovými formacemi také po výcviku v délce trvání jen něco málo přes 8 týdnů, a vlastně i ti náhradní záložníci, kteří odcházeli s plukem do pole hned na počátku války, a kteří před válkou prodělali rovněž jen 8týdenní základní výcvik. Je nutno ovšem vzít v potaz skutečnost, že tito nejméně vycvičení muži dosud vždy tvořili jen zlomek vojáků odcházejících do pole; v lednových pochodových praporech však museli tvořit už nejméně polovinu jejich příslušníků. Abychom pokračovali v přehledu začatém minule:
- VI. pochodový prapor (leden): 1 000 mužů, sestavených ze zbylých náhradních záložníků (mohlo jich být kolem 200), rekonvalescentů (těch mohlo být okolo 300) a mužů odvedených při předčasných odvodech (zbylých 500).
- VII. pochodový prapor (únor): 1 000 mužů, sestavených z předčasně odvedených mužů a rekonvalescentů (těch můžeme počítat cca 300).
Po odchodu únorového pochodového praporu však u náhradního tělesa zbývalo v nejlepším případě okolo 500 předčasně odvedených (a v praxi mnohdy méně), což nestačilo ani na sestavení dalšího pochodového praporu – natož na další měsíce války. Vyřešení tohoto problému si vyžádalo mnohem zásadnější opatření, než uspíšení pravidelných odvodů. Rakouské orgány ho začaly chystat ihned po provedení předčasných odvodů, tedy již v říjnu 1914, a šlo o opakované přezkoumání způsobilosti k vojenské službě. To bylo vyhlášeno 22.10.1914 a proběhlo ve druhé polovině listopadu a na počátku prosince. Museli se k němu dostavit všichni muži ročníků 1878-1890, kteří před válkou nebyli při pravidelných odvodech v příslušných letech ani napotřetí odvedeni a jako takoví byli označeni za služby se zbraní neschopné a přeřazeni do domobrany. Vycházelo se při tom z toho, že předválečné posuzování zdravotní způsobilosti ke službě bylo poměrně přísné a reálný podíl mužů vojenské služby schopných je v populaci citelně vyšší než oněch cca 55 %, které byly průměrně před válkou za schopné označovány – samozřejmě za předpokladu, že budou patřičně sníženy nároky na zdravotní způsobilost rekrutů.
Tyto opakované odvody se týkaly obrovského množství obyvatel – celkově se k nim dostavilo více než 1 750 000 mužů, tedy téměř dvakrát tolik jako k jakýmkoliv pravidelným či předčasným odvodům v minulosti. Z nich bylo za služby schopné prohlášeno necelých 770 000 mužů a do vojska skutečně zařazeno 619 000 z nich. Stejným postupem jako výše pak můžeme odhadnout, kolik rekrutů přišlo ke každému pěšímu pluku po povolání těchto mužů: polovina z 619 000 mužů děleno 109 pěšími pluky (včetně tyrolských a bosensko-hercegovinských) = (zaokrouhleno nahoru) 2 900 mužů, kteří byli ke svým jednotkám povoláni na přelomu ledna a února 1915 (tedy zhruba v době, kdy je opouštěly VII. pochodové prapory). Ti představovali (společně s rekonvalescenty a několika stovkami mužů, které pluk měl ještě k dispozici z předčasných odvodů) dostatek mužů na sestavení dalších 5 pochodových praporů, počínaje březnovým VIII. pochodovým praporem.
V tomto okamžiku se ale na chvíli zastavme, neboť se jedná o okamžik zlomový. Sešlo se v něm totiž několik faktorů, které vedly k tomu, že VIII. pochodové prapory se staly nechvalně proslulými:
- Zatímco dosud byly pochodové prapory tvořeny vycvičenými vojáky (záložníky), případně předčasně povolanými mladíky (většinou 21letými), VIII. pochodové prapory byly sestaveny poprvé zčásti (a u některých pluků téměř zcela) takříkajíc z nevojáků – starších mužů, kteří nikdy na vojně nebyli (a navíc nesplňovali předválečná zdravotní kritéria pro vojenskou službu).
- Tito muži byli povoláni na přelomu ledna a února; VIII. pochodové prapory odcházely do pole již kolem poloviny března, takže již tak krátký výcvik nováčků byl v tomto případě ještě kratší, trval jen 6 týdnů (namísto předepsaných osmi).
- Kromě personální krize bojovala ve stejném období rakousko-uherská armáda také s krizí materiální – předváleční zásoby vojenského materiálu již tak tak stačily k pokrytí potřeby jednotek na frontě, a přeorientování rakouského hospodářství na válečnou výrobu bylo sice v plném proudu, ale ještě nepřinášelo dostatečné výsledky. Výsledkem bylo, že jednotkám v zázemí (náhradním tělesům) se již nedostávalo pušek a mnozí příslušníci VIII. pochodových praporů tak absolvovali výcvik doslova s klackem namísto pušky a ostré střelby si vyzkoušeli až těsně před odjezdem do pole.
- Právě v tomto období došlo z politických důvodů k přeložení náhradních těles některých pluků z Čech do jinonárodnostního prostředí; jevy s tím spojené dále u těchto pluků narušily již tak pochybnou kvalitu výcviku a fakticky ho ještě více zkrátily.
Výsledkem bylo, že u některých VIII. pochodových praporů došlo k mimořádnému zhoršení kvality a bojové morálky, která se projevila několika závažnými incidenty. Známý je případ zajetí pražského 28. pěšího pluku u Stebníku, na němž měli vojáci VIII. pochodového praporu svůj podíl (zdroj: Průvodce po bojišti 28. pěšího pluku u Stebníku). Ovšem také vina za průlomu fronty u slovinského 47. pěšího pluku o týden dřív, který událostem u Stebníku předcházel, byla připsána vojákům, kteří k pluku přišli s VIII. pochodovým praporem (zdroj: Dějiny IR 47). VIII. pochodový prapor mladoboleslavského 36. pěšího pluku byl zase z iniciativy velitele armádního sboru pro nespolehlivost vyměněn s pochodovým praporem salzburgského 59. pěšího pluku a jeho vojáci tak byli namísto ke své mateřské jednotce zařazeni k 59. pluku, zatímco k 36. pluku přišli vojáci ze Salzburgu (zdroj: Die Tragödie eines Reiner-battailons) a ačkoliv to nemám potvrzené, mám podezření že obdobná výměna pochodových praporů proběhla i u ostatních pluků 10. pěší divize (IR 21, IR 18 a IR 98). A věřím, že na své objevení čeká podobných incidentů ještě více…
Navíc právě v této době vrcholily boje v Karpatech, kterých se účastnily až dvě třetiny jednotek rakousko-uherské armády, které v nich utrpěly obrovské, někdy doslova likvidační ztráty. Jelikož na frontě v Haliči byl mezitím naopak téměř úplný klid, rakousko-uherské nejvyšší velení se rozhodlo vyřešit další nutné posílení jednotek v Karpatech přesměrováním VIII. pochodových praporů, jejichž mateřské pluky byly nasazeny v Haliči, do Karpat, kde byly přiřazeny jiným jednotkám (zohledňovalo se při tom jazykové hledisko). Z jednotek doplňovaných z Českých zemí se to týkalo pluků jihomoravské 4. pěší divize (v té době brněnský IR 8 a znojemský IR 99), jejichž VIII. pochodové prapory putovaly do Karpat; všechny ostatní pěší divize z Českých zemí (5., 9., 10., 12., 19. i 29.) byly již tehdy v Karpatech nasazeny. Jedná se o první případ od počátku války, kdy byly pochodové prapory od některých pěších pluků systematicky přiřazeny jinému než mateřskému pluku; a také až do konce roku 1915 jediný. Byl tím narušen princip doplňování jednotek v poli svými vlastními náhradními tělesy, který byl jinak striktně dodržován.
Vraťme se nicméně k otázce doplňování početních stavů pěších pluků, které po opakovaných odvodech získaly zásoby mužů, které jim mohly vystačit do července.
Povinnost sloužit ve vojsku se v Rakousku-Uhersku vztahovala na všechny muže od 19 do 42 let věku (včetně), přičemž prezenční vojenská služba se v míru nastupovala v 21 letech věku. Po provedení předčasných odvodů 21-23letých mužů (v říjnu 1914) a opakovaných odvodů všech dříve neodvedených mužů 25-36letých (v listopadu 1914) zbývaly vojenským orgánům poslední dva neodvedené ročníky, na které se vztahovala vojenská povinnost a které měla právo odvést: 19 a 20letí (ročníky 1895 a 1896). Jejich předčasný odvod byl proveden na přelomu února a března, přičemž k němu byli přizváni i muži 24letí (ročník 1891), kteří na podzim zůstali jako jediní odvodů ušetřeni. Dostavilo se celkem 865 000 mužů, za schopné služby bylo uznáno necelých 500 000 z nich a do vojska skutečně zařazeno 426 000 nových vojáků. Osvědčenou metodou proto již snadno spočítáme, že každému pěšímu pluku takto přibylo dalších: polovina z 426 000 mužů děleno 109 pěšími pluky (včetně tyrolských a bosensko-hercegovinských) = (zaokrouhleno nahoru) 2 000 mužů. Ti byli ke svým jednotkám povoláváni postupně (nejmladší ročník jako poslední) v období od března do července a (společně s neustále se objevujícími rekonvalescenty) vystačili na sestavení dalších tří pochodových praporů (tedy do říjnových včetně).
Nyní zbýval už jen opakovaný odvod dosud vynechaných nejstarších povinných mužů 37-42letých (ročníky 1873-1877), který proběhl na přelomu dubna a května a vynesl dalších 203 000 do vojska zařazených mužů. Zde ovšem nemůžeme použít obvyklou formulku pro výpočet počtu nových příslušníků pěších pluků, protože tyto starší ročníky byly primárně povolávány k domobraneckým a pomocným službám. Zdá se, že někteří do pěších pluků přece jen zařazeni byli – ale zdaleka jich nebylo tolik jako v případě mladších mužů – v jejich případě by nám vyšlo přes 900 nových vojáků na pěší pluk, pro tyto starší ročníky můžeme nicméně počítat maximálně s polovinou tohoto počtu (zdroj: seznamy ztrát IR 81), a nevystačí nám tak ani na celý jeden (listopadový) pochodový prapor.
Tím ovšem rakousko-uherské úřady vyčerpaly své možnosti. Jediné, co jim zbývalo, bylo pokusit se získat další muže z již probraných ročníků, neboli opakované opakované odvody. Ty probíhaly postupně od června do listopadu a týkaly se znovu všech ročníků mimo nejmladší, tedy 1873-1894 (s výjimkou ročníku 1891, který byl o několik měsíců opožděn). Celkově se k nim dostavilo 1 330 000 mužů, z nichž bylo díky dalšímu snížení nároků za schopné prohlášeno dalších 540 000 a do vojska skutečně zařazeno 374 000. K výpočtu podílu těch, kteří připadli pěším plukům, použijeme známý vzoreček, výsledek nicméně o něco snížíme, protože v tomto počtu nám opět figurují i nejstarší ročníky (netvoří v něm ovšem nějakou velkou část). Vyjde nám tedy: polovina z 374 000 mužů děleno 109 pěšími pluky (včetně tyrolských a bosensko-hercegovinských) = (po snížení o cca 10 %) 1 500 mužů. Ti byli ke svým jednotkám povoláni v červnu a v srpnu a když k nim přičteme oněch 450 mužů získaných z nejstarších ročníků (předchozí odstavec), vyjdou nám na zbylé dva pochodové pochodové prapory, které potřebujeme do konce roku (listopad, prosinec) a s odřenýma ušima ještě na první pochodový prapor roku 1916.
Na konci roku 1915 je ale rakouské vojsko se zásobami mužů použitelných jako noví vojáci absolutně na dně (což potvrzuje i OULK 4, str. 100 anglické verze). Jak se z něj dostalo, tomu se budeme věnovat zase příště.
Na tomto místě si ještě zkusíme zrekapitulovat zbylé pochodové prapory pro rok 1915 včetně toho, jakými muži musely být tvořeny – na rozdíl od předchozích období to už ale nejde určit tak jednoznačně, protože příchody nově povolaných mužů se začínají překrývat a u náhradního praporu se jednotlivé vlny mísí. Pro všechny pochodové prapory už budeme počítat 300 rekonvalescentů měsíčně, abychom se přiblížili oné třetině, která by měla vycházet jako průměr pro celou válku, ale zcela jí ještě nedosáhli (protože v příštích letech se jejich podíl ještě zvýšil, jak bude patrné v dalších dílech série). Všechny údaje o tom, který ročník kdy odcházel na frontu, čerpám ze seznamu ztrát IR 81 a je nutno je považovat jen za orientační:
- VIII. pochodový prapor (březen): 1000 mužů, sestavených ze zbytku náhradních záložníků (pokud jimi ještě pluk disponoval), rekonvalescentů a již i mužů odvedených při opakovaných odvodech (kteří někdy tvořili jeho většinu); podrobně jsme se jím zabývali v samostatné sekci
- IX. pochodový prapor (duben): 1000 mužů, sestavených z mužů získaných opakovanými odvody a rekonvalescentů
- X. pochodový prapor (květen): 1000 mužů, sestavených zčásti z mužů z opakovaných odvodů, z části už z dvacetiletých (ročník 1895) mužů a rekonvalescentů
- XI. pochodový prapor (červen): 1000 mužů, sestavených pravděpodobně z většiny z dvacetiletých
- XII. pochodový prapor (červenec): 1000 mužů, sestavených zčásti ze starších mužů z opakovaných odvodů, zčásti už z devatenáctiletých (ročník 1896) mužů a rekonvalescentů
- XIII. pochodový prapor (srpen): 1000 mužů, sestavených především z devatenáctiletých a rekonvalescentů
- XIV. pochodový prapor (září): 1000 mužů, sestavených ze všech zbylých mužů, kteří byli k dispozici, a rekonvalescentů
- XV. pochodový prapor (říjen): 1000 mužů, sestavených stejně jako předchozí
- XVI. pochodový prapor (listopad): 1000 mužů, sestavených už z většiny z mužů získaných opakovanými opakovanými odvody a rekonvalescentů
- XVII. pochodový prapor (prosinec): 1000 mužů, sestavených stejně jako předchozí
- XVIII. pochodový prapor (leden 1916): 1000 mužů, sestavených stejně jako předchozí
Na závěr se ještě krátce podívejme na pluk zeměbranecký. Na rozdíl od předchozích dílů zde už ale nemá smysl opakovat celý výpočet pro zeměbranu, neboť nemám žádná relevantní čísla, která by do něj cokoliv nového vnesla. Není však nejmenšího důvodu domnívat se, že zásoba a hospodaření s muži vypadaly u zeměbraneckého pluku jinak než u pěšího; bylo by krajně nesmyslné, aby zeměbranecké pluky z dodatečných odvodů získávaly vyšší nebo nižší kontingenty (v poměru ke své velikosti) než pluky pěší, a proto lze konstatovat, že vývoj u pluku zeměbraneckého probíhal stejně jako u pluku pěšího, jen všechny počty zařazených mužů byly o čtvrtinu nižší (tedy tam, kde pěší pluk získal 2 000 nových vojáků, zeměbranecký pluk získal 1600), neboť, jak už uvedeno v předchozích dílech, početní stav pluku byl 3/4 oproti pluku pěšímu. Z poměru jejich síly a počtu (70 pluků zeměbrany o třech praporech vůči 109 plukům pěším o čtyřech praporech), který činil téměř přesně 1:2 můžeme tedy odvodit, že zatímco do pěších pluků byla z dodatečných odvodů zařazována něco málo přes polovina mužů, dalších zhruba 23 % mužů z každého odvodu rukovalo do zeměbraneckých pěších pluků.
Co se týče jednotlivých pochodových praporů, je tedy možno předpokládat, že byly tvořeny ze stejných „zdrojů“ jako u pluků pěších. Musíme pouze vzít v potaz rozdíl vzniklý na samém počátku války, kdy pěší pluky vyslaly I. pochodový prapor do pole hned po mobilizaci, kdežto zeměbranecké ne, což způsobilo, že jejich číslování je pak po celou válku o jeden posunuté. Březnové pochodové prapory tak u zeměbrany nesly číslo VII. a zdaleka nebyly tak problémové; přesměrování od pluků, které měly to štěstí že se neúčastnily bojů v Karpatech, k cizím jednotkám do Karpat však proběhlo i u nich. Z jednotek doplňovaných z Českých zemí se to týkalo pluků severomoravské 46. zeměbranecké pěší divize (v té době olomoucký LIR 13, opavský LIR 15 a těšínský LIR 31), jejichž VII. pochodové prapory putovaly do Karpat (k plukům hornorakouské 44. zeměbranecké pěší divize); všechny ostatní zeměbranecké pěší divize z Českých zemí (12., 13., 21. i 26.) byly již tehdy v Karpatech nasazeny.
A stejně jako náhradní prapory pěších pluků, i náhradní prapory pluků zeměbraneckých byly na konci roku 1915 se svými zásobami dalších schopných mužů zcela na dně.
Komentáře: 4