Kolik vojáků má pluk? Část III – rok 1914

V minulém příspěvku jsme se dobrali toho, kolik vojáků pluku zůstalo v zázemí poté, co začala válka a jeho hlavní část odešla do pole. Zopakujme si, že po odchodu 5 400 vojáků do pole zůstalo u náhradního praporu každého pěšího pluku zhruba 2 600 vycvičených mužů (byť náhradních záložníků) a zhruba 1 000 zcela nevycvičených mužů (předčasně povolaných branců odvodního ročníku 1914). Ti však od mobilizace procházeli intenzivním výcvikem a během zhruba dvou měsíců je bylo možno považovat za vycvičené; celkově tedy měl pluk k dispozici 3 600 mužů.

(Už v minulém díle jsem upozorňoval, že skutečný počet mužů u pluku by měl být asi o něco vyšší – podle Kloseho cca o 400. Na druhou stranu je ale nutno vzít v potaz, že pluk potřeboval určité množství vojáků na zajištění provozu náhradního praporu a dalších částí, které po mobilizaci stavěl a personálně „obhospodařoval“. Navíc určitá část jeho mužů byla nutně odeslání do pole neschopná, byť dočasně, z důvodu nemoci, zranění atd. Počet možných „úlivek“ nedokážu odhadnout, dovolím si nicméně předpokládat, že je zhruba roven rozdílu mezi mnou spočítaným počtem a počtem uváděným v Kloseho studii a budu tedy nadále operovat s výsledkem svého výpočtu, který se, jak uvidíme dále, dobře shoduje s dalšími zdroji a nepřímými důkazy.)

Nyní se musíme podívat na to, jaké požadavky válka na náhradní prapor kladla. Jeho základním úkolem bylo nahrazovat úbytky u pluku v poli novými vycvičenými vojáky. Mechanismus, jakým se to dělo, byl v rakousko-uherské armádě poměrně jednoduchý: (zhruba) každý měsíc musel náhradní prapor vyslat k pluku do pole jeden pochodový prapor v síle zhruba 1 000 mužů. Tento systém byl v počátečním stadiu války dodržován poměrně rigidně a dá se s ním tedy snadno operovat. Největší výjimkou byl už zmíněný (slabší) I. pochodový prapor, který byl odeslán do pole hned na začátku války, ještě dříve než mohl pluk utrpět jakékoliv ztráty, a namísto ke svému pluku směřoval do oněch pochodových brigád; ty byly však již v září rozpuštěny a zbylí vojáci I. pochodových praporů byli zařazeni zpět ke svým mateřským plukům, takže se vlastně sice trochu oklikou, ale nakonec vrátili tam, kam podle tohoto principu patřili. (Pro další úvahy je tedy nemusíme nijak zvláště zohledňovat).

Poměrně přímočaře tedy můžeme konstatovat, že pluk na svůj „provoz“ do konce roku potřeboval zhruba 4 000 mužů (září, říjen, listopad prosinec = 4 měsíce = 4 pochodové prapory krát 1 000 mužů) – tedy o několik set více, než kolik měl k dispozici povolaných.

Kromě nich se však u náhradního praporu po uzdravení shromažďovali také vojáci, kteří pluk v poli opustili po zranění nebo nemoci. Ti byli rovněž vřazováni do pochodových praporů a odesíláni zpět do pole. Potřebujeme tedy zjistit jejich počet, což je další oříšek – víme, že pro období celé války statisticky platilo, že zhruba 1/3 vojáků, odcházejících s pochodovými prapory do pole, tvořili rekonvalescenti. Tento údaj ale nemůžeme slepě aplikovat na první pochodové prapory, protože tehdy ještě žádní rekonvalescenti nebyli k dispozici; reálně se rekonvalescenti do pochodových praporů začali zařazovat od října (spíše jednotlivci), resp. od listopadu (ve významnějším množství). Oné 1/3 ale mohl jejich stav dosáhnout nejdříve v prosinci, možná až v lednu – a počítat s ním tedy nemůžeme.

Naštěstí to ale vrchní velení rakousko-uherské armády spočítalo za nás – resp. vyžádalo si v lednu 1915 od každého jednotlivého pluku informaci, kolik rekonvalescentů se do 31.12.1914 vrátilo k pluku na frontu. Tyto počty dost kolísají, ale nejvíce jich je zhruba od 300 do 700 a průměr je cca 550 mužů (zdroj: AT-OeStA/KA FA NFA KK XI. Korps, Kt. 1376 (Operative Akten vom 1.1 – 24.2.1915)).

Ty tedy můžeme přečíst k výše spočteným 4 000 mužům a konstatovat, že k pokrytí požadavku na zhruba 4 000 mužů do konce roku 1914 měl pěší pluk k dispozici zhruba 4 150 mužů (2 600 náhradních záložníků, 1 000 nově povolaných a 550 rekonvalescentů), tedy dostatek, aby mohl tímto způsobem vydržet do konce roku 1914 – ale dál už ne. Ze zpětného pohledu to možná vypadá neuvěřitelně, ale přípravy nejen Rakouska-Uherska, nýbrž všech mocností na případnou velkou válku před rokem 1914 vycházely z předpokladu, že „budoucí válka vedená takovými masami vojska může […] trvat jen krátko a skončí za 3-4 měsíce“ (zdroj: Klose: Deckung des Personellen Bedarfes…). Na takový válečný konflikt byly tedy ozbrojené síly Rakouska-Uherska co se týče požadavků na množství vojáků připraveny. Jak se vyrovnávaly s tím, že výchozí předpoklad se ukázal být naprosto mylným a válka v realitě trvala mnohem déle, na to se zaměříme v dalším díle.

Nyní můžeme ještě rozebrat trochu podrobněji, jak pluk vysílal do konce roku 1914 muže do pole. Upozorňuji ovšem, že tyto údaje je nutné považovat pouze za orientační, protože reálná početní síla i rozestupy mezi jednotlivými pochodovými prapory kolísaly a 1 000 mužů je tabulková hodnota, která velmi přesně odpovídá průměru, ale nemusela nutně platit pro každý konkrétní pochodový prapor každého konkrétního pluku:

  • II. pochodový prapor (září): 1 000 mužů, sestavených z náhradních záložníků
  • III. pochodový prapor (říjen): 1 000 mužů, sestavených z náhradních záložníků (plus prvních rekonvalescentů, ale těch byly v tomto pochodovém praporu řádově desítky)
  • IV. pochodový prapor (listopad): 1 000 mužů, sestavených, jak trefně poznamenává Pichlík: Češi proti válce „kde se co dalo“: Byly pravděpodobně tvořeny ještě zbytkem náhradních záložníků (teoreticky až 600), k tomu již větším počtem rekonvalescentů (řekněme okolo 200) a doplněny již nově povolanými muži odvodního ročníku 1914 (zbylých 200); rozbor na jednotlivé části je nutno brát s rezervou, protože situace u každého pluku byla trochu jiná a v tomto okamžiku přelomu mohly poměry u jednotlivých pluků vycházet rozdílně (analýzou seznamů ztrát IR 81 například vychází, že u něj bylo v listopadu mužů ročníku 1893, kteří tvořili gross odvodního ročníku 1914, přes 300) 
  • V. pochodový prapor (prosinec): 1 000 mužů, sestavených téměř zcela z předčasně odvedených mužů odvodního ročníku 1914 a rekonvalescentů (kterých v něm mohlo být už 200-300).

A tím se pluk na přelomu let 1914 a 1915 ocitl, co se týče vycvičených branců, takříkajíc na mizině – po Novém roce mohl disponovat několika stovkami zbylých předčasně odvedených a snad třemi stovkami rekonvalescentů, nicméně sestavit celý pochodový prapor z nich už schopen nebyl…


 

Nyní proveďme stejný propočet pro pluky zeměbranecký:

Zopakujme si, že po odchodu 3 700 vojáků do pole zůstalo u náhradního praporu každého zeměbraneckého pěšího pluku zhruba 2 500 vycvičených mužů (byť náhradních záložníků) a zhruba 500 zcela nevycvičených mužů (předčasně povolaných branců odvodního ročníku 1914). Ti však od mobilizace procházeli intenzivním výcvikem a během zhruba dvou měsíců je bylo možno považovat za vycvičené; celkově tedy měl pluk k dispozici 3 000 mužů.

(I zde je třeba upozornit, že skutečný počet mužů u zeměbraneckého pluku by měl být asi o něco vyšší – podle Kloseho cca o 500. Na druhou stranu je ale dost možné, že zeměbranecké pěší pluky svým mužstvem v zázemí obhospodařovaly ve skutečnosti ještě více institucí, než pluky pěší – například stavěly v případě mobilizace záložní vojenské nemocnice s mnoha pobočkami. Počet možných „úlivek“ si tedy opět dovolím prohlásit za roven rozdílu mezi mnou spočítaným počtem a počtem uváděným v Kloseho studii a i zde nadále operovat s výsledkem svého výpočtu.)

I zeměbranecký pěší pluk musel (zhruba) každý měsíc vyslat k pluku do pole jeden pochodový prapor, jehož síla však byla oproti pochodovým praporům pluků pěších nižší úměrně tomu, že zeměbranecký pěší pluk měl jen 3 prapory (oproti 4 pěšího pluku) – činila tedy zhruba 750 mužů.

Poměrně přímočaře tedy můžeme konstatovat, že pluk na svůj „provoz“ do konce roku potřeboval zhruba 3 000 mužů (září, říjen, listopad, prosinec = 4 měsíce = 4 pochodové prapory krát 750 mužů) – tedy přesně tolik, kolik měl k dispozici povolaných.

K nim musíme přidat ještě rekonvalescenty – jelikož zeměbranecké pluky součástí dotazníku AOK, jehož výsledky mám k dispozici, nebyly, spokojíme se s předpokladem, že jich bylo v poměru stejně jako u pěších pluků – tedy 3/4 z 550, což je zhruba 400. K pokrytí požadavku na zhruba 3 000 mužů do konce roku 1914 měl zeměbranecký pěší pluk k dispozici zhruba 3 400 mužů (2 500 náhradních záložníků, 500 nově povolaných a 400 rekonvalescentů). Čili také zeměbranecký pěší pluk mohl tímto způsobem zvládnout fungovat do konce roku 1914, kdy byla jeho situace o něco lepší než u pěšího pluku, ale i on se blížil ke konci svých sil.

Nyní můžeme ještě rozebrat trochu podrobněji, jak zeměbranecký pluk vysílal do konce roku 1914 muže do pole a uvidíme stejnou situaci jako u pluku pěšího – jen s tím, že číslování pochodových praporů je v důsledku neexistence pochodových brigád vůči pěším plukům o jeden měsíc posunuté; výsledky je ovšem nutno považovat za stejně tak orientační:

  • I. pochodový prapor (září): 750 mužů, sestavených z náhradních záložníků
  • II. pochodový prapor (říjen): 750 mužů, sestavených z náhradních záložníků (plus prvních rekonvalescentů, ale těch byly v tomto pochodovém praporu řádově desítky)
  • III. pochodový prapor (listopad): 750 mužů, sestavených stále ještě z náhradních záložníků, doplněných již větším počtem rekonvalescentů (řekněme okolo 150)
  • IV. pochodový prapor (prosinec): 750 mužů, sestavených ze zbytku náhradních záložníků (maximálně 400) a rekonvalescentů (kterých v něm mohlo být už okolo 200), doplněných již předčasně odvedenými muži (zbylých 150)

Na přelomu roku 1914 a 1915 se i zeměbranecký pěší pluk ocitl blízko vyčerpání – mohl mít k dispozici zbylých okolo 350 předčasně odvedených a snad 200 rekonvalescentů, na sestavení dalšího pochodového praporu v plné síle to už ale nestačilo.

komentáře 3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *