Na závěr naší série si tedy můžeme odpovědět na otázku, kolik mužů celkem prošlo jedním pěším plukem rakousko-uherské armády. Z předchozích dílů můžeme vypsat počty povolaných, kteří nastoupili během daného roku službu u pěšího pluku:
Mobilizace: 9 000
1914: 1 700
1915: 9 500
1916: 5 200
1917: 2 250
1918: 850
Dalších cca 1 500 mužů k pluku nastoupilo mimo standardní termíny (ty jsme v předchozích výpočtech ignorovali, neboť nelze určit, kdy k pluku přišli; v každém případě to znamená průměrně okolo 300 mužů každý rok, což nijak zásadně nemění výsledky výpočtů). Když tedy všechny počty sečteme, vychází nám, že každým jedním pěší plukem rakousko-uherské armády během první světové války prošlo minimálně 30 000 mužů.
Toto číslo je konzistentní s údaji, které jsou uvedeny v některých plukovních dějinách vydaných ve 20. a 30 letech – pouze u čtyřech z nich se autoři pokusili počet příslušníků vyčíslit: IR 14 udává 60 000 mužů a 1200 důstojníků; IR 18 udává 68 767 (zdroj: Almanach pěšího pluku 4 Prokopa Velikého, Hradec Králové 1927); IR 27 udává „hodně přes 30 000, spíše k 40 000„; IR 34 udává 34 906 (z toho 666 důstojníků); IR 49 udává 61 170 mužů a 1 610 důstojníků; IR 101 udává 32 000 mužů (z toho 30 000 prošlo frontou). Na první pohled vidíme, že počty se pohybují kolem dvou značně rozdílných hodnot: přes 30 000 a okolo 60 000.
Pro kontrolu zkusme provést jednoduchý součet příslušníků všech pěších pluků: 109 pěších pluků krát 30 až 40 tisíc mužů = (zaokrouhleně) 3,3 až 4,4 miliony mužů. Přitom celkový počet mužů, které rakousko-uherská armáda během celé války zmobilizovala, činí odhadem 7,7 milionu mužů (zdroj: Klose). To by znamenalo, že zhruba polovina z nich sloužila v pěších plucích – což je konzistentní se všemi ostatními výpočty. Naopak kdybychom zkusili podobně ověřit ono číslo 60 000 mužů na pěší pluk, vyšlo by nám celkem 6 540 000 příslušníků pěších pluků – a to je zjevně nemožné; toto číslo tedy určitě není správné. (Jako možné vysvětlení mě napadá, že by do něj mohli být započítáni i příslušníci pluku, kteří byli služby ve skutečnosti zproštěni a nikdy ji nenastoupili – to jest ti, kteří byli při odvodech uznáni za schopné služby, ale nebyli skutečně povoláni; ale IR 14 výslovně uvádí, že z těch 60 000 zproštění představují 10 000, takže nám pořád zbývá nemožně mnoho. Další možnost je, že evidencí pěších pluků z nějakého důvodu prošli o muži přiřazeni do jiných jednotek a tyto vyšší počty udávané některými pluky jsou tedy včetně nich.).
Můžeme tedy uzavřít konstatováním, že každým pěším plukem rakousko-uherské armády během války prošlo 30 000 – 40 000 mužů.
Jediný autor dějin IR 27 vyčíslil počty nových branců, kteří pluku byli při všech válečných odvodech přiděleni, po jednotlivých rocích; zde je tedy srovnání jeho počtů s čísly, které jsem odvodil já:
1914: neuvedeno (u mě 1 700)
1915: 14 960 (u mě 9 500)
1916: 8 406 (u mě 5 200)
1917: 3 345 (u mě 2 250)
1918: 1 012 (u mě 850)
Tyto počty jsou tedy téměř o 50 % vyšší, než moje teoretické; celkový součet příslušníků pluku pak vychází po přičtení 9 000 mužů povolaných při mobilizaci na 36 723 mužů (plus neuvedený počet nových branců z roku 1914). Ještě jednou ale připomínám, že mnou spočítané počty (především pro roky 1915 a 1916) dobře odpovídají kontrolám vůči dalším zdrojům; pokud by čísla byla skutečně o 50 % vyšší, nemohlo by ani zdaleka dojít na přelomu let 1915 a 1916 k téměř úplnému vyčerpání počtu branců v zázemí, o kterém hovoří jiné zdroje (OULK 4, strana 100 anglické verze). Zda je možné, že tolik příslušníků pluku bylo ve skutečnosti přiděleno na jiné posty než k bojovým oddílům, nebo IR 27 vysílal do pole silnější pochodové formace, nebo měl prostě větší zásobárnu mužů než je průměr, nedokážu posoudit.
Autor almanachu IR 18 rozepsal počty nastupujících mužů podle odvodního ročníku (tedy pravděpodobně ne podle toho, kdy k pluku přišli, ale podle toho, kdy proběhly odvody na základě kterých byli povoláni) takto:
Mobilizace: 9 460
1914: 10 584
1915: 30 572
1916: 10 848
1917: 5 450
1918: 1 953
Je zjevné, že se jedná o čísla udávající něco jiného než počet mužů, kteří sloužili u pluku – ovšem trend (a jejich vzájemný poměr) je stejný. Co přesně představují, to zatím nedokážu říct.
Vyčísleme si ještě podobně počty povolaných, kteří nastoupili během daného roku službu u zeměbraneckého pěšího pluku:
Mobilizace: 7 500
1914: 850
1915: 4 750
1916: 2 600
1917: 1 100
1918: 400
Dalších cca 800 mužů k pluku nastoupilo mimo standardní termíny (ty jsme v předchozích výpočtech ignorovali, neboť nelze určit, kdy k pluku přišli; v každém případě to znamená průměrně okolo 150 mužů každý rok, což nijak zásadně nemění výsledky výpočtů). Když tedy všechny počty sečteme, vychází nám, že každým jedním zeměbraneckým pěší plukem rakousko-uherské armády během první světové války prošlo minimálně 17 600 mužů.
Porovnat ho s plukovními dějinami není dost dobře možné, neboť počet svých příslušníků během války se pokusily vyčíslit jen jedny z nich – jedná se o chebský LIR 6, který udává, že evidencí pluku prošlo 38 000 mužů (zdroj: dějiny LIR 6); pravděpodobně se ale jedná o počet všech mužů, které evidovala kancelář pluku, která ovšem vedla evidenci i pro domobranecký pluk a další domobranecké oddíly, a nelze zjistit, kolik z nich skutečně sloužilo přímo u LIR 6. Dějiny LIR 13 nám zase prozrazují, kolik mužů bylo během války vysláno do pole s pochodovými prapory: 27 000. Pokud budeme předpokládat, že zhruba třetinu z nich tvořili rekonvalescenti, znamená to okolo 18 000 nových branců; k nim musíme přičíst ty, kteří vyrazili do pole s plukem hned na začátku války (3 451 mužů), a dostáváme tak celkem 21 500 mužů.
Můžeme tedy ještě provést kontrolní součet příslušníků všech zeměbraneckých pěších pluků: 70 zeměbraneckých/honvédských pluků krát 17 až 22 tisíc mužů = (zaokrouhleně) 1,2-1,5 milionu mužů (toto číslo není možno brát jako úplně přesné, protože válečné poměry a vývoj u uherské zeměbrany – honvédu – byly trochu jiné než u rakouského Landwehru; to je však mimo záběr tohoto článku). To by znamenalo, že zhruba pětina všech povolaných sloužila během války v zeměbraneckých pěších plucích – což je konzistentní se všemi ostatními výpočty.
Můžeme tedy uzavřít konstatováním, že každým zeměbraneckým pěším plukem rakousko-uherské armády během války prošlo 17 000 – 22 000 mužů.
Závěrem se pokusím ještě o jeden výpočet: při pohledu na mapu doplňovacích obvodů na území dnešní ČR lze konstatovat, že každý pěší pluk byl doplňován z území 5-6 tehdejších (politických) okresů; každý zeměbranecký pěší pluk pak z 5-10 okresů. Z toho vyplývá, že z každého (tehdejšího) okresu orientačně 5 000 – 6 000 mužů sloužilo během první světové války u příslušného pěšího pluku a 1 500 – 2 500 dalších u příslušného pluku zeměbraneckého. Dějiny těchto pluků by tedy měly být považovány za integrální a významnou – pro mnohé až osudnou – součást regionálních dějin.
Opravy provedené po zveřejnění textu (6.2.):
Doplněny údaje o počtu příslušníků prošlých IR 14 a IR 18. Rozšířen pokus vysvětlit tato vysoká čísla. Doplněny počty mužů podle odvodních ročníků uváděných v Almanachu IR 18 – děkuji Radkovi Vorlovi, že mě na tento zdroj upozornil.
(7.2.)
Doplněny údaje o celkovém počtu mužů LIR 6 a LIR 13 a upraven počet mužů, kteří prošli zeměbraneckým plukem, na rozmezí 17-22 tisíc (původně jsem uvedl jen jedno číslo, a to 17 600).
Pingback: Hospodaření s vojáky v rakousko-uherské armádě – část I: mobilizace – Signum belli 1914
Pingback: Utkal se u Zborova bratr s bratrem? – Signum belli 1914