Při dalším zkoumání a porovnávání čísel z tabulky rekonvalescentů vracejících se do pole jsem dospěl k několika dalším zajímavým – a zčásti překvapivým – zjištěním, která si zaslouží ještě jeden – a doufám, že poslední 😉 – příspěvek na téma „Návrat raněných a nemocných do pole“, tentokrát však nikoliv zaměřený na rok 1914, ale na celou válku.
To základní zjištění je, že celkový počet rekonvalescentů, který tabulka uvádí, je správný. Můj dojem, že jich je „nějak málo“ byl mylný (k důvodům se dostaneme dále), je jich „akorát“. Celkový počet rekonvalescentů , který tabulka uvádí (pro období říjen 1914 – červen 1918, kdy končí), činí 77 000 důstojníků a 2,06 milionů mužů. Jak jsem už psal minule, jedná se jen o příslušníky společné armády (tvořící cca 2/3 celkové síly rakousko-uherského vojska), po přepočtu to tedy znamená že rekonvalescentů bylo celkově 116 000 důstojníků a 3,09 milionu mužů. Ještě odhadneme jejich počet pro poslední měsíce války (červenec-říjen), které v tabulce chybí – dáme ho rovný posledním čtyřem měsícům před tím, tedy 5 000 důstojníků a 175 000 mužů.
Celkový počet rekonvalescentů za celou válku a za celé vojsko, kteří se po uzdravení vrátili do pole, nám tedy vychází na cca 121 000 důstojníků a 3,27 miliony mužů. Prakticky totožný údaj o počtu rekonvalescentů – 120 000 důstojníků a 3,32 milionů můžu – je navíc uveden v manuskriptu vypočítávajícím všechny pochodové formace za celé období války (Klose: Die Österreichisch-Ungarische Armee im Weltkriege…). Tento údaj tedy máme potvrzený ze dvou zdrojů, které se mimořádně přesně shodují na tom, že počet navrátilců činil asi 120 000 důstojníků a 3,3 miliony mužů.
Tato čísla navíc můžeme zajímavě ověřit ještě pomocí dalších zdrojů. Vyjdeme z toho, že přehled všech pochodových formací odeslaných do pole během celé války (Klose: Die Österreichisch-Ungarische Armee im Weltkriege…) uvádí jejich celkový součet jako 8,5 milionů mužů.
Z nich tedy 3,3 miliony byli vracející se rekonvalescenti. Dále víme (Klose: Deckung des Personellen Bedarfes… ), že Rakousko-Uhersko během války dodatečně zmobilizovalo a do vojska zařadilo 4,6 milionu mužů, přičemž můžeme předpokládat, že naprostá většina z nich byla dříve či později odeslána do pole (i když třeba k nebojové službě – trén, sanita, atd…). A k nim ještě musíme přičíst zhruba 700 000 mužů, kteří odcházeli do pole s prvními pochodovými formacemi v roce 1914 – ti byli totiž mobilizováni už při všeobecné mobilizaci v létě (nejsou tedy v počtu 4,6 milionů odvedených až během války), ale ani v počtu rekonvalescentů, neboť se nevraceli po zranění/nemoci, nýbrž odcházeli do pole poprvé). Celkový součet tedy činí 4,6 + 3,3 + 0,7 milionu mužů = 8,6 milionů mužů, což velice přesně odpovídá údaji v přehledu všech pochodových formacích. To ovšem musíme považovat za třetí nezávislé ověření údaje o počtu rekonvalescentů, protože kdyby byl mylný, tento součet by vinou takové chyby musel rovněž nesedět.
(Poznámka 1: Možná někoho napadne, zda s čísly nemají „zamávat“ vojáci, kteří se na frontu po zranění/nemoci vraceli opakovaně, případně vojáci, kteří byli povoláni až během války – jsou tedy započítání v oněch 4,6 milionů dodatečně odvedených -, a zároveň se na frontu po zranění/nemoci vrátili opakovaně – a jsou tedy počítáni i do oněch 3,3 vracejících se rekonvalescentů. Tito jsou ve všech počtech skutečně započítání opakovaně, ale protože jsou opakovaně započítáni na obou stranách rovnice, na výpočtu nic nemění. Existence takovýchto případů říká pouze tolik, že skutečný počet mužů, ve smyslu jednotlivých individuálních lidí, kteří během války odešli do pole, nebyl uváděných 8,5 milionů, ale méně.
Poznámka 2: Skutečnost, že nám součet všech tří kategorií tak přesně odpovídá počtu mužů odeslaných do pole během války nám zároveň naznačuje, že případů mužů, kteří byli během války odvedeni a zařazeni do vojska a pak nesloužili v poli, ale pouze v zázemí, je velmi málo – tak málo, že v těchto velkých číslech prakticky nejsou vidět. To je ale zřejmě úplně reálné, protože součet všech posil, se kterým pracujeme, explicitně obsahuje i všechny nebojové služby – trén, sanitu, atd… – a tedy mimo něj zůstávají opravdu pouze ti muži, kteří nikdy nebyli zařazeni do žádné pochodové/doplňovací formace a celou svou službu strávili v zázemí; a takových bylo zřejmě opravdu velmi málo).
Z výše uvedených čísel však vychází druhé zjištění, které koriguje moje předchozí tvrzení, že rekonvalescenti tvořili cca 1/3 doplňků odesílaných do pole. Údaj pro celou válku by ještě vycházel relativně blízký 1/3, ovšem už vyšší: 3,3 miliony z 8,5 milionů je 37,5 %. Takový údaj má ale jen malou reálnou vypovídací hodnotu – zkreslují ho první měsíce války, kdy ještě téměř žádní rekonvalescenti nebyli k dispozici; statisticky je tedy sice správný, ale neříká nám to, co nás opravdu zajímá. Nejspíše nás totiž bude zajímat to, jaký díl doplňků tvořili rekonvalescenti v době, kdy už byli do pochodových formací běžně zařazováni, bez zkreslení daného prvními několika měsíci války. Z různých důvodů mi připadne smysluplné stanovit tuto hranici na začátek roku 1915 – tedy spočítat, jaký díl doplňků tvořili rekonvalescenti v letech 1915-1918 (vynecháme tedy první čtyři pochodové formace z roku 1914). Jelikož v roce 1914 podle tabulky do pole odešlo cca 130 000 mužů, a celková síla pochodových formací činila přes 800 000 mužů, jedná se o 3,17 milionů mužů z celkem 7,7 milionů – a to už je 41 %. Navíc nás to navádí na myšlenku, která je vlastně samozřejmá, totiž že tento podíl se časem zvyšoval – v roce 1917 nebo 1918 by měl být logicky vyšší než v roce 1915. (Toto je ovšem námět na samostatný článek, který se bude snažit vnést jasno do rozdělení počtu navrátilců mezi jednotlivé měsíce války – takže se vlastně nyní jedná nikoliv o poslední, ale o předposlední příspěvek na toto téma…)
(Poznámka: Můj předpoklad, že podíl rekonvalescentů měl tvořit cca 1/3, vycházel z jednoho zdroje (OULK 4, str. 95), kde je ale ve skutečnosti uvedeno, že „ke konci roku 1915“ tvořili rekonvalescenti 1/3 doplňků. Tehdy mi ale šlo konkrétně o situaci na začátku roku 1915, proto mi připadal údaj pro tento účel použitelný – a teprve později jsem si ve své hlavě při nedostatku jiných zdrojů vytvořil zkratku, kterou jsem ho vztáhl na celou válku.)
Když jsme si ujasnili, že celková suma navrátilců uvedená v tabulce je v pořádku (ještě jednou upozorňuju, že nyní neřešíme její rozdělení na jednotlivé měsíce, což je složitější otázka), musíme se vrátit k původním výpočtům, resp. závěru předchozí úvahy, který zněl:
Počty navrátilců jsou prostě nižší, než by odpovídalo rychlejšímu uzdravování hospitalizovaných, a pokud jsou tedy správné, není jiného vysvětlení, než že rozložení doby pobytu v nemocnicích bylo více „roztažené“, než jsem předpokládal.
Nyní totiž víme, že počty navrátilců skutečně správné jsou – ale ve skutečnosti je jiného vysvětlení, než že rozložení pobytu v nemocnicích bylo více roztažené, než jsem v původních výpočtech předpokládal. Ty totiž vycházely, mimo jiné, z předpokladu, že
obecně platilo, že 3/4 rekonvalescentů byly po uzdravení znovu schopny služby
Při bližším zkoumání se však ukazuje, že právě tento předpoklad je mylný. Nyní si tedy ukážeme proč, a jak to bylo ve skutečnosti:
Začneme tím, kde se tento předpoklad vůbec vzal. Prohlašují to oficiální dějiny rakousko-uherské armády v první světové válce (OULK 1, str. 820) v souvislosti s vyčíslením ztrát z(e všech tří) tažení do Srbska v roce 1914, kde po uvedení jejich výše prohlašují, že „aplikujíce obecné pravidlo, že 3/4 z raněných a nemocných byly po uzdravení znovu schopny služby, celková výše nevratných ztrát činila…“. Při bližším zamyšlení musíme dojít k závěru, že toto tvrzení není zase tak důvěryhodné, a to ze dvou důvodů:
- Jak jsme viděli už dříve, jiné podobné statistické údaje uvedené v 1. díle oficiálních dějin byly korigovány už samotnými autory, kteří zjevně během práce na knize došli k přesnějším číslům, která pak uvedli v díle posledním (vydaném o několik let později). Přímo tento údaj nikde v knize korigován není, ale není ani opakován.
- Z kontextu, v jakém je pravidlo uvedeno, je zřejmé, že jde o snahu vyčíslit, jak velké byly ztráty v katastrofálním srbském tažení, přičemž v podtextu lze vycítit, že autoři se snažili poněkud apologeticky dobrat co nejnižšího čísla (neměli tedy motivaci zkoumat, zda číslo 3/4 není příliš vysoké).
A to reálné číslo opravdu nižší bude.
Podle oficiálních dějin (OULK 7, str. 43) měla rakousko-uherská armáda za celou válku celkem cca 1,9 milionů raněných a 3,7 milionů nemocných. To je dohromady 5,6 milionu mužů, z nichž – jak nyní už víme – se do služby vrátilo 3,3 milionů mužů; a to zdaleka není 75 %, nýbrž jen 59 %! (Poznámka: opět zde nehraje roli, že někteří jednotlivci jsou započítáni dvakrát či víckrát, protože opět jsou takto započítáni v obou porovnávaných počtech.)
Tento údaj považuju za natolik zásadní, že ho zkusíme ověřit ještě jinou, trochu složitější, ale nezávislou metodou: Podle oficiálních dějin (OULK 7, str. 43) činil počet padlých vojáků rakousko-uherské armády za celou válku cca 540 000. Díky práci demografů (konference v Praze 2018) víme, že počet zemřelých mužů z Českých zemí je okolo 230 000; obyvatelstvo Českých zemí tvořilo necelou pětinu obyvatelstva Rakouska-Uherska, takže počet zemřelých pro celé Rakousko-Uhersko musí být okolo 230 000 x 5 = 1,15 milionu mužů (na internetu se často uvádí 1,2 miliony, což je ve shodě). Také moje pozorování vycházející z náhodného studia pomníků v českých vesnicích, které v některých případech nápisem rozlišují „padlé“ a „zemřelé“, ukazuje, že zemřelých bývá zhruba stejně jako padlých (tedy že padlí tvoří zhruba polovinu všech obětí). Z toho tedy vyplývá, že zhruba 550 000 z raněných/nemocných vojáků na následky svého zranění/nemoci zemřelo; 550 000 z 5,6 milionů činí necelých 10 %. To máme tedy jistých 10 % raněných/nemocných, kteří se do služby zcela jistě nevrátili.
Složitější je dobrat se toho, kolik z dalších raněných/nemocných sice nezemřelo, ale utrpělo trvalé následky, které je vyřadily z dalšího nasazení. Pokusíme se o to dvěma metodami:
- V Československu bylo po válce okolo 300 000 válečných invalidů; to je prakticky přesně tolik, kolik bylo celkově zemřelých (230 000 České země + 70 000 Slovensko). Pro celé Rakousko-Uhersko to tedy znamená 1,15 milionů invalidů, u nichž je možno předpokládat, že se nemohli už za války po svém zranění/nemoci vrátit do služby. 1,15 milionů z 5,6 milionů činí skoro 21 %.
- Máme k dispozici také přehled superarbitrovaných za celou válku (zdroj: ÖStA-KA-FA-AOK-QuAbt-karton 2259), resp. do 1.7.1918. Z toho vyplývá, že celkově bylo superarbitrováno 900 000 mužů úplně (jako neschopných služby), a dalších 455 000 částečně (překlasifikováno jako schopni jen pomocné služby). To činí 16 % (pokud počítáme jen zcela neschopné služby), resp. přes 24 %, pokud počítáme i ty, co byli schopni jen pomocné služby.
Obě metody se tedy shodují, že počet raněných/nemocných, kteří přežili, ale do služby se už nevrátili, je minimálně 21 % (poválečné invalidy bych považoval za spodní hranici), možná až 25 % (vezmeme-li v potaz i schopné jen pomocné služby, dále fakt že superarbitrace pokračovaly i po 1.7.1918 a hlavně že tento proces, který byl zdlouhavý, nebyl určitě do konce války u všech reálně neschopných služby ani ukončen). Společně s 10 % zemřelých to tedy tvoří 31-35 %, jinými slovy zbývá nám 65-69 % rekonvalescentů, kterých se do služby mohlo vrátit.
To je trochu více než hodnota 59 % vypočtená z celkové statistiky. Ta však udává počet rekonvalescentů, kteří se do služby skutečně vrátili (odešli s některou pochodovou formací do pole) – nikoliv všech, kteří se do služby mohli vrátit (ale třeba už to nestihli, protože válka skončila). Pokud bychom se pustili na tenký let a odhadli počet rekonvalescentů schopných návratu do služby, kteří už to před konce války nestihli, na 200 000 mužů, dostáváme se na necelých 63 % – a už jsme velmi blízko výsledku druhého výpočtu.
Můžeme tedy konstatovat, že do služby se bylo schopno po uzdravení vrátit okolo dvou třetin (66 %) mužů, kteří byli raněni nebo onemocněli.
Komentáře: 2