Při snaze vysledovat „toky“ mužů v rakousko-uherském vojsku v roce 1914 jsem narazil ještě na jednu otázku, kterou je potřeba vyřešit, resp. nesrovnalost v datech: Poté, co rakousko-uherské vojsko v srpnu 1914 vytáhlo do pole, zanechalo v zázemí jistou část mobilizovaných mužů, kteří neodešli se svými jednotkami do války okamžitě, ale byli určeni k pozdějšímu nahrazování ztrát. Kolik těchto mužů bylo?
V původním příspěvku jsem tuto kategorii uvedl (podle OULK 2, Beilage 1, Tabulka 4) jako „zhruba 1 000 000 mužů“ a dále se jí nezabýval, neboť smyslem příspěvku bylo rozpočítat mobilizované do jednotlivých armád. Nyní se tedy vraťme k těmto mužům, kteří do žádné armády (ani do týlového zabezpečení v poli) nespadali.
Úplně na úvod si musíme ještě vysvětlit, jak to číslo 1 000 000 mužů, které v tabulce použité jako zdroj ve skutečnosti přímo nefiguruje, vzniká. Tabulka totiž uvádí, že po odchodu armád do pole zůstalo v zázemí asi 1 270 000 mužů. Dále v ní ale figuruje kategorie „nově zformované jednotky domobrany“, která zahrnuje 288 000 mužů. Tyto jednotky odcházely na bojiště ve skutečnosti o něco později, většinou v průběhu září; to je dáno i tím, že jejich velká část byla stavěna z domobranců II. výzvy, a ti byli i mobilizováni se zpožděním za všemi mladšími branci – na konci srpna (Uhersko), resp. na počátku září (Předlitavsko). (Pozn.: V původním textu tedy věta „Z nich cca 2 350 000 odešlo v první polovině srpna na bojiště“ nebyla přesná – v první polovině srpna odešlo na bojiště přes 2 000 000 z nich, zbylých 288 000 však až o něco později.) Jelikož však stopovat jejich přesné tvoření a odesílání na frontu je z mně dosud známých pramenů zhola nemožné, započítávám tyto muže jakoby odešli do pole hned společně s ostatními. Tím jsem, pravda, poněkud zkreslil početní stavy jednotlivých armád na počátku války, ale pro výpočet počtu mužů, kteří zůstali v zázemí, je toto zjednodušení naprosto v pořádku, protože těch 288 000 mužů v zázemí nezůstalo, resp. i pokud v něm chvíli strávilo, nebylo možno je využít k doplňování ztrát existujících jednotek, když z nich namísto toho byly postaveny jednotky nové.
Výchozí stav je tedy jasný – po odchodu všech jednotek do pole máme v zázemí 980 000 mobilizovaných mužů (abychom už nadále pracovali s čísly přesnými na desetitisíce, a ne se zaokrouhleným milionem). Z nich 48 000 bylo využito k obsazení budovaného předmostí na Dunaji (nyní netřeba se zatěžovat tím, co to přesně bylo), k dispozici pro nahrazování ztrát tedy zbývá teoreticky 930 000 mužů.
Problém tohoto čísla spočívá v tom, že prostě nemůže být správné, neboť je příliš vysoké.
Z čeho to vyplývá? Víme, že do konce roku 1914 (resp. do začátku roku 1915, neboť prosincové pochodové prapory přišly k jednotkám zčásti až po Novém roce) bylo do pole odesláno 814 000 mužů jako doplňky, a z toho přes 200 000 tvořili rekonvalescenti; reálně tedy odešlo do pole cca 600 000 z těchto mužů. To by znamenalo, že po Novém roce stále zůstávalo v zázemí 330 000 mužů povolaných při všeobecné mobilizaci v létě, což by pohodlně pokrylo ještě další dvě pochodové formace (tedy lednové a únorové pochodové prapory), neboť každá čítala okolo 200 000 mužů, přičemž okolo třetiny z tohoto počtu tvořili rekonvalescenti. My ovšem bezpečně víme, že „zásoba“ mužů povolaných při všeobecné mobilizaci „došla“ právě na přelomu let 1914/1915 a v lednových pochodových praporech už byli zařazováni muži odvodního ročníku 1915, kteří byli předčasně povoláni na konci října 1914 (například ze seznamů ztrát R 81). Ti za sebou tedy měli v té době pouze dva měsíce výcviku, a kdyby byli k dispozici muži povolaní už v létě, nepochybně by do pochodových formací v lednu a v únoru nebyli řazeni tito nejčerstvější nováčci, nýbrž oni. Z toho nám vyplývá, že počet mužů mobilizovaných při všeobecné mobilizaci a zůstavších v zázemí, kteří byli k dispozici pro nahrazování ztrát v poli, musel být mezi 600 000 a 800 000 (a spíše blíže té spodní hranici), tedy až o 300 000 méně než vyplývá z původní tabulky (930 000).
Navíc analogický efekt se projevil už o dva měsíce dříve: Při všeobecné mobilizaci v srpnu 1914 byli kromě všech záložníků (všech ročníků) předčasně povoláni také muži odvodního ročníku 1914, kteří měli na vojnu normálně nastoupit v říjnu 1914. Těch bylo okolo 240 000 (zdroj: Militärstatistisches Jahrbuch), a jako jediní z povolaných nebyli vycvičeni. Je tedy opět jen logické, že do pole s nimi bylo počítáno až poté, kdy budou „spotřebováni“ všichni (vycvičení) záložníci. Pokud by platilo výše uvedené číslo 930 000, dávalo by nám to 690 000 vycvičených, a tedy na předčasně odvedené by mělo dojít až po Novém roce; ve skutečnosti ale víme, že tito muži byli odesíláni na frontu už s listopadovými pochodovými prapory (a například u R 81 museli přijít dokonce už s říjnovým pochodovým praporem, neboť figurují ve velkém množství mezi ztrátami z poloviny listopadu 1914). Přitom první dvě pochodové série (zářijová a říjnová) dohromady čítaly něco málo přes 300 000 mužů (a to ještě 40 000 z nich už tvořil rekonvalescenti). Další (listopadová) série pak čítala přes 300 000 mužů (z toho necelých 40 000 rekonvalescentů) – nicméně na tu už v zázemí dostatek mužů nebyl. Z toho vyplývá, že počet vycvičených mužů mobilizovaných při všeobecné mobilizaci a zůstavších v zázemí, kteří byli k dispozici pro nahrazování ztrát v poli, musel být mezi 260 000 a 520 000 (a spíše blíže té spodní hranici), tedy až o 400 000 méně než vyplývá z původní tabulky (690 000).
Je tedy jasné, že skutečný počet mobilizovaných mužů použitelných k nahrazování ztrát armád v poli se ani neblížil té cifře 930 000, která nám vyplývá z tabulky; mnohem reálněji vypadá, že se pohyboval kolem 600 000.
Nutno dodat, že tyto počty vyčísluje i Klose (Klose: Die Österreichische-Ungarische Armee im Weltkriege 1914-1918). Podle něj v zázemí po odchodu armády do pole zůstal téměř přesně milion mužů – nepočítá ovšem s předčasně povolaným odvodním ročníkem 1914, jedná se tedy jen o vycvičené záložníky. Nepočítá ovšem ani s dodatečně postavenými domobraneckými jednotkami (-288 000) a nebere v potaz ani Dunajské předmostí (-50 000), takže reálně by to znamenalo 660 000 vycvičených záložníků, resp. 900 000 celkem (včetně předčasně povolaných) – cifra blízká oněm 690 000, resp. 930 000, které vycházejí z OULK 2, Beilage 1, Tabulka 4 – až se mi zdá, že pramenem pro tabulku v OULK mohl být právě Kloseho s drobnými úpravami, které jsou logické vzhledem k tomu, že Kloseho výpočet je zjevně teoretický – nesnaží se vyčíslit, jak to skutečně bylo, ale jak by to mělo být podle všech schémat.
Jeho čísla jsou však mnohem podrobnější – a tak se dá zkontrolovat, že v nich není žádná viditelná systematická chyba (jakou by například mohlo být dvojí započítání nově stavěných domobraneckých formací nebo I. pochodových praporů…). Jediná nesrovnalost oproti mým výsledkům, kterou v nich vidím, je, že mu vychází pouhých 270 000 mužů na jednotky, které se dají považovat za etapní (z celkových 2 000 000, které počítá jako armádu v poli – tedy 13,5 %) oproti 650 000, kteří vycházeli v mých výpočtech (z celkových 2 350 000, které počítám jako armádu v poli já, tedy 27,7 %), což je pouhá polovina mého počtu. Podezřelé je, že v jeho podání veškeré etapní jednotky připadají na společnou armádu, a ŽÁDNÉ (až na pár telegrafistů) na zeměbranu nebo domobranu. To se ale týká rozčlenění armády v poli a na počty mužů v zázemí to nemá žádný vliv.
Jediným vysvětlením rozporu v těchto údajích tak je to, že mezi záložníky, kteří zůstali po mobilizaci v zázemí, muselo být okolo 300 000 těch, co nebyli schopni služby v poli (tedy využitelní k nahrazování ztrát jednotek na frontě). Toto se nemohlo týkat předčasně povolaných mužů odvodního ročníku 1914, kteří prošli na jaře 1914 odvodem a byli tedy z valné většiny uznáni schopnými služby ve zbrani (a kteří pak skutečně museli být při svém počtu 240 000 mužů schopni pokrýt většinu potřeby dvou pochodových formací – listopadové a prosincové – čítající 380 000 mužů). Musejí se tedy skrývat mezi oněmi 690 000 záložníky ponechanými v zázemí po odchodu armád do pole, z nichž museli tvořit téměř polovinu.
Když se nad tím člověk zamyslí, je to vlastně i logické: v zázemí byli nepochybně ponecháni všichni ti, kteří měli se službou v poli jakýkoliv problém – ať už fyzický, a nebo třeba i jen protekční. Navíc v zázemí bylo potřeba určitý počet mužů na pozicích, které byly nezbytné pro fungování celé vojenské mašinérie – ačkoliv muži na těchto pozicích mohli postupně rotovat, jejich celkový počet zůstával stejný a tolik mužů v zázemí trvale vázal, bez ohledu na to, zda to byl zrovna ten či onen jednotlivec. A tento počet je v našich číslech plně obsažen v počtu mužů zůstavších v zázemí. Bohužel nemám žádný zdroj, ze kterého by bylo možné si udělat představu, kolik takových pozic v zázemí zhruba mohlo být; ale nepřijde mi nereálné, že na více než dvoumilionovou armádu v poli to klidně mohlo okolo těch 300 000 vycházet.
Každopádně za výsledek této úvahy považuju, že ačkoliv po odchodu armády do pole zůstalo v zázemí okolo 1 000 000 vojáků, jen zhruba 600 000 z nich bylo možné použít k nahrazování ztrát armád v poli.
Ono přísně vzato žádný z našich dvou zdrojů vysloveně netvrdí, že ten udávaný počet mužů byl tvořen pouze služby v poli schopnými. Ale tabulka OULK 2, Beilage 1, Tabulka 4 tím, jak s čísly pracuje a navzájem je sčítá a odečítá, právě takový dojem silně vzbuzuje, jelikož k tomu číslu následně připočítává nově povolané, odpočítává od něj doplňky odeslané do pole, a nakonec opět uvádí počet mužů co zůstávali v zázemí až někdy na jaře 1915 – aniž by přitom rozlišovala, kolik z nich tam zůstávalo trvale, a kolik jen „čekalo“, až bude odesláno do pole.
