Signum belli 1914

Při snaze vysledovat „toky“ mužů v rakousko-uherském vojsku v roce 1914 jsem narazil ještě na jednu otázku, kterou je potřeba vyřešit, resp. nesrovnalost v datech: Poté, co rakousko-uherské vojsko v srpnu 1914 vytáhlo do pole, zanechalo v zázemí jistou část mobilizovaných mužů, kteří neodešli se svými jednotkami do války okamžitě, ale byli určeni k pozdějšímu nahrazování ztrát. Kolik těchto mužů bylo?

V původním příspěvku jsem tuto kategorii uvedl (podle OULK 2, Beilage 1, Tabulka 4) jako „zhruba 1 000 000 mužů“ a dále se jí nezabýval, neboť smyslem příspěvku bylo rozpočítat mobilizované do jednotlivých armád. Nyní se tedy vraťme k těmto mužům, kteří do žádné armády (ani do týlového zabezpečení v poli) nespadali.

Úplně na úvod si musíme ještě vysvětlit, jak to číslo 1 000 000 mužů, které v tabulce použité jako zdroj ve skutečnosti přímo nefiguruje, vzniká. Tabulka totiž uvádí, že po odchodu armád do pole zůstalo v zázemí asi 1 270 000 mužů. Dále v ní ale figuruje kategorie „nově zformované jednotky domobrany“, která zahrnuje 288 000 mužů. Tyto jednotky odcházely na bojiště ve skutečnosti o něco později, většinou v průběhu září; to je dáno i tím, že jejich velká část byla stavěna z domobranců II. výzvy, a ti byli i mobilizováni se zpožděním za všemi mladšími branci – na konci srpna (Uhersko), resp. na počátku září (Předlitavsko). (Pozn.: V původním textu tedy věta „Z nich cca 2 350 000 odešlo v první polovině srpna na bojiště“ nebyla přesná – v první polovině srpna odešlo na bojiště přes 2 000 000 z nich, zbylých 288 000 však až o něco později.) Jelikož však stopovat jejich přesné tvoření a odesílání na frontu je z mně dosud známých pramenů zhola nemožné, započítávám tyto muže jakoby odešli do pole hned společně s ostatními. Tím jsem, pravda, poněkud zkreslil početní stavy jednotlivých armád na počátku války, ale pro výpočet počtu mužů, kteří zůstali v zázemí, je toto zjednodušení naprosto v pořádku, protože těch 288 000 mužů v zázemí nezůstalo, resp. i pokud v něm chvíli strávilo, nebylo možno je využít k doplňování ztrát existujících jednotek, když z nich namísto toho byly postaveny jednotky nové.

Výchozí stav je tedy jasný – po odchodu všech jednotek do pole máme v zázemí 980 000 mobilizovaných mužů (abychom už nadále pracovali s čísly přesnými na desetitisíce, a ne se zaokrouhleným milionem). Z nich 48 000 bylo využito k obsazení budovaného předmostí na Dunaji (nyní netřeba se zatěžovat tím, co to přesně bylo), k dispozici pro nahrazování ztrát tedy zbývá teoreticky 930 000 mužů.

Problém tohoto čísla spočívá v tom, že prostě nemůže být správné, neboť je příliš vysoké.

Z čeho to vyplývá? Víme, že do konce roku 1914 (resp. do začátku roku 1915, neboť prosincové pochodové prapory přišly k jednotkám zčásti až po Novém roce) bylo do pole odesláno 814 000 mužů jako doplňky, a z toho přes 200 000 tvořili rekonvalescenti; reálně tedy odešlo do pole cca 600 000 z těchto mužů. To by znamenalo, že po Novém roce stále zůstávalo v zázemí 330 000 mužů povolaných při všeobecné mobilizaci v létě, což by pohodlně pokrylo ještě další dvě pochodové formace (tedy lednové a únorové pochodové prapory), neboť každá čítala okolo 200 000 mužů, přičemž okolo třetiny z tohoto počtu tvořili rekonvalescenti. My ovšem bezpečně víme, že „zásoba“ mužů povolaných při všeobecné mobilizaci „došla“ právě na přelomu let 1914/1915 a v lednových pochodových praporech už byli zařazováni muži odvodního ročníku 1915, kteří byli předčasně povoláni na konci října 1914 (například ze seznamů ztrát R 81). Ti za sebou tedy měli v té době pouze dva měsíce výcviku, a kdyby byli k dispozici muži povolaní už v létě, nepochybně by do pochodových formací v lednu a v únoru nebyli řazeni tito nejčerstvější nováčci, nýbrž oni. Z toho nám vyplývá, že počet mužů mobilizovaných při všeobecné mobilizaci a zůstavších v zázemí, kteří byli k dispozici pro nahrazování ztrát v poli, musel být mezi 600 000 a 800 000 (a spíše blíže té spodní hranici), tedy až o 300 000 méně než vyplývá z původní tabulky (930 000).

Navíc analogický efekt se projevil už o dva měsíce dříve: Při všeobecné mobilizaci v srpnu 1914 byli kromě všech záložníků (všech ročníků) předčasně povoláni také muži odvodního ročníku 1914, kteří měli na vojnu normálně nastoupit v říjnu 1914. Těch bylo okolo 240 000 (zdroj: Militärstatistisches Jahrbuch), a jako jediní z povolaných nebyli vycvičeni. Je tedy opět jen logické, že do pole s nimi bylo počítáno až poté, kdy budou „spotřebováni“ všichni (vycvičení) záložníci. Pokud by platilo výše uvedené číslo 930 000, dávalo by nám to 690 000 vycvičených, a tedy na předčasně odvedené by mělo dojít až po Novém roce; ve skutečnosti ale víme, že tito muži byli odesíláni na frontu už s listopadovými pochodovými prapory (a například u R 81 museli přijít dokonce už s říjnovým pochodovým praporem, neboť figurují ve velkém množství mezi ztrátami z poloviny listopadu 1914). Přitom první dvě pochodové série (zářijová a říjnová) dohromady čítaly něco málo přes 300 000 mužů (a to ještě 40 000 z nich už tvořil rekonvalescenti). Další (listopadová) série pak čítala přes 300 000 mužů (z toho necelých 40 000 rekonvalescentů) – nicméně na tu už v zázemí dostatek mužů nebyl. Z toho vyplývá, že počet vycvičených mužů mobilizovaných při všeobecné mobilizaci a zůstavších v zázemí, kteří byli k dispozici pro nahrazování ztrát v poli, musel být mezi 260 000 a 520 000 (a spíše blíže té spodní hranici), tedy až o 400 000 méně než vyplývá z původní tabulky (690 000).

Je tedy jasné, že skutečný počet mobilizovaných mužů použitelných k nahrazování ztrát armád v poli se ani neblížil té cifře 930 000, která nám vyplývá z tabulky; mnohem reálněji vypadá, že se pohyboval kolem 600 000.

Nutno dodat, že tyto počty vyčísluje i Klose (Klose: Die Österreichische-Ungarische Armee im Weltkriege 1914-1918). Podle něj v zázemí po odchodu armády do pole zůstal téměř přesně milion mužů – nepočítá ovšem s předčasně povolaným odvodním ročníkem 1914, jedná se tedy jen o vycvičené záložníky. Nepočítá ovšem ani s dodatečně postavenými domobraneckými jednotkami (-288 000) a nebere v potaz ani Dunajské předmostí (-50 000), takže reálně by to znamenalo 660 000 vycvičených záložníků, resp. 900 000 celkem (včetně předčasně povolaných) – cifra blízká oněm 690 000, resp. 930 000, které vycházejí z OULK 2, Beilage 1, Tabulka 4 – až se mi zdá, že pramenem pro tabulku v OULK mohl být právě Kloseho s drobnými úpravami, které jsou logické vzhledem k tomu, že Kloseho výpočet je zjevně teoretický – nesnaží se vyčíslit, jak to skutečně bylo, ale jak by to mělo být podle všech schémat.

Jeho čísla jsou však mnohem podrobnější – a tak se dá zkontrolovat, že v nich není žádná viditelná systematická chyba (jakou by například mohlo být dvojí započítání nově stavěných domobraneckých formací nebo I. pochodových praporů…). Jediná nesrovnalost oproti mým výsledkům, kterou v nich vidím, je, že mu vychází pouhých 270 000 mužů na jednotky, které se dají považovat za etapní (z celkových 2 000 000, které počítá jako armádu v poli – tedy 13,5 %) oproti 650 000, kteří vycházeli v mých výpočtech (z celkových 2 350 000, které počítám jako armádu v poli já, tedy 27,7 %), což je pouhá polovina mého počtu. Podezřelé je, že v jeho podání veškeré etapní jednotky připadají na společnou armádu, a ŽÁDNÉ (až na pár telegrafistů) na zeměbranu nebo domobranu. To se ale týká rozčlenění armády v poli a na počty mužů v zázemí to nemá žádný vliv.

Jediným vysvětlením rozporu v těchto údajích tak je to, že mezi záložníky, kteří zůstali po mobilizaci v zázemí, muselo být okolo 300 000 těch, co nebyli schopni služby v poli (tedy využitelní k nahrazování ztrát jednotek na frontě). Toto se nemohlo týkat předčasně povolaných mužů odvodního ročníku 1914, kteří prošli na jaře 1914 odvodem a byli tedy z valné většiny uznáni schopnými služby ve zbrani (a kteří pak skutečně museli být při svém počtu 240 000 mužů schopni pokrýt většinu potřeby dvou pochodových formací – listopadové a prosincové – čítající 380 000 mužů). Musejí se tedy skrývat mezi oněmi 690 000 záložníky ponechanými v zázemí po odchodu armád do pole, z nichž museli tvořit téměř polovinu.

Když se nad tím člověk zamyslí, je to vlastně i logické: v zázemí byli nepochybně ponecháni všichni ti, kteří měli se službou v poli jakýkoliv problém – ať už fyzický, a nebo třeba i jen protekční. Navíc v zázemí bylo potřeba určitý počet mužů na pozicích, které byly nezbytné pro fungování celé vojenské mašinérie – ačkoliv muži na těchto pozicích mohli postupně rotovat, jejich celkový počet zůstával stejný a tolik mužů v zázemí trvale vázal, bez ohledu na to, zda to byl zrovna ten či onen jednotlivec. A tento počet je v našich číslech plně obsažen v počtu mužů zůstavších v zázemí. Bohužel nemám žádný zdroj, ze kterého by bylo možné si udělat představu, kolik takových pozic v zázemí zhruba mohlo být; ale nepřijde mi nereálné, že na více než dvoumilionovou armádu v poli to klidně mohlo okolo těch 300 000 vycházet.

Každopádně za výsledek této úvahy považuju, že ačkoliv po odchodu armády do pole zůstalo v zázemí okolo 1 000 000 vojáků, jen zhruba 600 000 z nich bylo možné použít k nahrazování ztrát armád v poli.

Ono přísně vzato žádný z našich dvou zdrojů vysloveně netvrdí, že ten udávaný počet mužů byl tvořen pouze služby v poli schopnými. Ale tabulka OULK 2, Beilage 1, Tabulka 4 tím, jak s čísly pracuje a navzájem je sčítá a odečítá, právě takový dojem silně vzbuzuje, jelikož k tomu číslu následně připočítává nově povolané, odpočítává od něj doplňky odeslané do pole, a nakonec opět uvádí počet mužů co zůstávali v zázemí až někdy na jaře 1915 – aniž by přitom rozlišovala, kolik z nich tam zůstávalo trvale, a kolik jen „čekalo“, až bude odesláno do pole.

Nyní se konečně obloukem vrátíme k navrátilcům roku 1914. Můj první výpočet, který předpokládal rozložení uzdravených v jednotlivých měsících po onemocnění/zranění ve výši 20 % – 15 % – 10 % – 5 %, dával dohromady 50 % uzdravených po 4 měsících. Přišlo mi to příliš málo, pokud celkový počet měl být 75 % – znamenalo by to, že dalších 25 % se uzdravilo za více než 4 měsíce – natolik, že se mohli vrátit do služby – , a to je nemožné. Pokud nahradíme mylnou hodnotu 75 % správnější hodnotou 66 %, disproporce se zmenší – pořád by to ale znamenalo, že ještě dalších cca 16 % navrátilců se uzdravilo za déle než čtyři měsíce, což se mi zdá pořád hodně. To by svádělo k navržení o něco vyšších procent uzdravených (třeba 22 % – 17 % – 12 % – 7 %).

Na druhé straně ale výpočet, předpokládající toto rozložení (20-15-10-5 %), dosti přesně seděl na údaj, že do konce roku 1914 mělo být k dispozici 200 000 rekonvalescentů (vyšlo při něm totiž 218 000). Tento údaj máme nyní potvrzený ze dvou zdrojů (zdroj: OULK 2, příloha 1, tabulka 1 a tabulka navrátilců v ÖStA-KA-FA-AOK-QuAbt-karton 2259), takže musíme předpokládat, že je správný. Z toho ale vyplývá, že reálný počet uzdravených by měl být pokud, tak naopak spíše o trošku menší než původně navržený (třeba 19-14-9-4 %).

Možnost, jak tento rozpor vyřešit, spatřuju ve faktu (upozorňuje na to OULK 7, str. 43), že podíl padlých na celkovém počtu ztrát se během války postupně snižoval a v roce 1914, o který nám nyní jde, byl extrémně vysoký: padlí tvořili skoro 11 % ze všech ztrát do konce roku 1914, přičemž v následujících letech jejich podíl klesal na 8,4 % (1915), 5,3 % (1916), 4,5 % (1917) a nakonec až na 3,2 % (1918). Důvody nejsou předmětem této úvahy, ale podstatné je, že v takovém případě je pravděpodobné, že stejně relativně vysoký (vůči zbytku války) mohl být v roce 1914 i podíl zemřelých a případně i invalidů – tedy že podíl rekonvalescentů schopných návratu do služby mezi zraněnými/nemocnými z roku 1914 byl nižší než vypočtený průměr za celou válku (66 %). V takovém případě může být rozložení 20-15-10-5 % (dávající dohromady 50 %) správné – protože celkový podíl rekonvalescentů z roku 1914, kteří se do služby vrátili, může být klidně blízký jen 60 %, nebo i méně, což by znamenalo, že by nám zbylo maximálně 10 % rekonvalescentů, kteří v nemocnici strávili více než 4 měsíce, což už mi připadne reálné.

Nevýhoda této hypotézy je, že ji nejsem schopen příliš důvěryhodně ověřit. Jediné, co se pro to dá udělat, je na údaj o počtu padlých z roku 1914 – který činí 140 000 mužů – mechanicky aplikovat postup odhadu dalších obětí: tedy že na následky zranění zemřelo ještě jednou tolik mužů co padlo, a že ještě jednou tolik jako je těchto zemřelých dohromady s padlými zůstalo invalidy. Ten se nám na číslech za celou válku osvědčil – ale pokud nyní víme, že počet padlých v roce 1914 je (relativně k ostatním rokům) mimořádně vysoký, můžeme předpokládat, že výše uvedené závislosti i v tomto případě platí? Myslím, že úplně ne.

Pokud to přesto uděláme, docházíme skutečně k poněkud neuvěřitelně znějícímu výsledku, že z celkově 740 000 raněných a nemocných vojáků rakousko-uherské armády do konce roku 1914 jich 140 000 zemřelo a dalších 280 000 zůstalo invalidy – a tedy do služby se mohlo vrátit pouhých 44 % z nich! V takovém případě by skutečně i rozložení 20-15-10-5 bylo nadsazené (protože vyžaduje 50% návrat rekonvalescentů do služby do 4 měsíců po zranění/onemocnění) a vyžadovalo by si to předpokládat spíše něco jako 17-12-7-2 %. Pokud počty rekonvalescentů pro první měsíce roku 1914 přepočítáme podle tohoto schématu, vypadá to takto:

• 1. měsíc: 17 % uzdravených – v září 1914 tedy 19 000 mužů (17 % srpnových raněných/nemocných)
• 2. měsíc: 12 % uzdravených – v říjnu 1914 tedy 38 000 mužů (12 % srpnových raněných/nemocných + 17 % zářijových raněných/nemocných)
• 3. měsíc: 7 % uzdravených – v listopadu 1914 tedy 53 000 mužů (7 % srpnových raněných/nemocných + 12 % zářijových raněných/nemocných + 17 % říjnových raněných/nemocných)
• 4. měsíc:   2 % uzdravených – v prosinci 1914 tedy 66 000 mužů (2 % srpnových raněných/nemocných + 7 % zářijových raněných/nemocných + 12 % říjnových raněných/nemocných + 17 % listopadových raněných/nemocných)
• CELKEM: 38 % uzdravených – do konce roku 1914 tedy 176 000 mužů

Výsledný počet je o něco nižší než těch 200 000 rekonvalescentů, kteří by měli do konce roku 1914 být schopni návratu do služby; ale ne zase o tolik, abych ho zavrhl. Všechna čísla k roku 1914 (od toho o 200 000 rekonvalescentů až po to o 140 000 padlých) jsou poněkud nespolehlivá, a to, že pak jejich křížová kontrola přes různé druhy výpočtů nesedí, může být důsledkem jejich nepřesnosti. A samozřejmě moje řada 17-12-7-2 % je čistá spekulace – vůbec například není jisté, že počet uzdravených ve druhém měsíci musel být nižší než v prvním, a už vůbec ne, že rozdíly mezi jednotlivými měsíci by měly být uniformní; reálné podíly uzdravených v prvních čtyřech měsících po svém zranění/onemocnění klidně mohly činit 15-15-5-5 %:

• 1. měsíc: 15 % uzdravených – v září 1914 tedy 17 000 mužů (15 % srpnových raněných/nemocných)
• 2. měsíc: 15 % uzdravených – v říjnu 1914 tedy 38 000 mužů (15 % srpnových raněných/nemocných + 15 % zářijových raněných/nemocných)
• 3. měsíc:   5 % uzdravených – v listopadu 1914 tedy 52 000 mužů (5 % srpnových raněných/nemocných + 15 % zářijových raněných/nemocných + 15 % říjnových raněných/nemocných)
• 4. měsíc:   5 % uzdravených – v prosinci 1914 tedy 68 000 mužů (5 % srpnových raněných/nemocných + 5 % zářijových raněných/nemocných + 15 % říjnových raněných/nemocných + 15 % listopadových raněných/nemocných)
• CELKEM: 40 % uzdravených – do konce roku 1914 tedy 175 000 mužů

Celkový součet pro první měsíce války je dosti robustní k hrátkám s rozložením procent mezi jednotlivé měsíce – pokud dodržíme, že jejich součet je blízký 40 %, vychází v zásadě stále okolo stejné hodnoty, bez ohledu na to, jak přesně procenta mezi jednotlivé měsíce rozložíme. Vzhledem k tomu, že jinou kontrolu než součet blízký 200 000 nemáme, je tato volnost pro nás na škodu – nejsme prostě na základě známých údajů schopni rozložení přesněji určit.

Závěr tedy může být, že podíly uzdravených v prvních 4 měsících po jejich zranění/onemocnění budou minimálně v roce 1914 muset dávat součet mezi 40 a 50 %, nikoliv původně uvažovaných 60 % (nemluvě o 70 %, které jsem postuloval rozložením 25-20-15-10, které mi tehdy přišlo nejreálnější). A aby to nebylo tak jednoduché, musíme předpokládat, že v průběhu války se tyto podíly postupně zvyšovaly, zhruba tak jak se naopak snižoval podíl padlých na celkových ztrátách – protože průměr za celou válku musí činit okolo 66 %.

Kolega JV navrhl vysvětlení nízkého počtu rekonvalescentů z prvních bojů vracejících se zpět na frontu, které mě původně nenapadlo, ale které zní velmi pravděpodobně: Rakousko-Uhersko na začátku války vyslalo do pole i spoustu domobraneckých brigád/divizí, složených z většiny ze starších mužů. Větší část z nich byla však nejpozději na podzim 1914 rozpuštěna, protože je nebylo kým doplňovat; je velmi pravděpodobné, že jejich zranění/onemocnělí příslušníci se ani po vyléčení do pole nevraceli (minimálně ne hned), nýbrž zůstali (aspoň nějaký čas) v zázemí – neboť jejich jednotka v poli mezitím přestala existovat. To nám však uměle snižuje podíl raněných/nemocných, kteří se v prvních měsících do pole vraceli. Velmi hrubým odhadem to řádově sedí – do pole odešlo okolo 70 domobraneckých pluků, to jest okolo 200 000 vojáků v nich, a ti tedy tvořili až 15 % bojového stavu vyslaného do války; mohlo na ně tedy připadat klidně podobné procento raněných/nemocných, a pokud se většina z nich do pole bezprostředně nevrátila, náhle nám bude „chybět“ skoro 10 % navrátilců).

---

 

A teď zpět k tabulce, která všechny tyto úvahy spustila. Podle ní bylo rozložení vracejících se rekonvalescentů v prvních měsících války:

• září: 0
• říjen: 39 000
• listopad: 33 000
• prosinec: 63 000
• leden: 62 000
• CELKEM: 197 000

Snažil jsem se tato čísla namapovat na mnou spočítaná, ale vůbec to nesedí. Už minule jsem navrhoval, že problém je zřejmě v tom, že já počítám počty uzdravených rekonvalescentů v daném měsíci, kdežto tabulka udává počty rekonvalescentů, kteří v daný měsíc odešli zpět do pole. Navíc ani bojové operace, ani odchody pochodových formací do pole neprobíhaly v měsíčních cyklech (tím méně takových, které by odpovídaly zrovna kalendářním měsícům), takže tato čísla na sebe opravdu nelze nijak napasovat.

Přesto se teď pokusím o velkou číselnou ekvilibristiku (počítám rozložení uzdravení 15-15-5.5 %):

První boje na východní frontě, které přinesly velké ztráty, proběhly v období 23.8.-11.9.1914 (Pohraniční bitvy v Haliči). První (zářijové) pochodové formace odcházely do pole kolem poloviny září – v nich tedy předpokládejme ještě žádní rekonvalescenti zařazeni nebyli.

Další intenzivní boje proběhly v období 19.10.-5.11.1914 (boje na Sanu a na Visle, bitva u Ivangorodu). Druhé (říjnové) pochodové formace odcházely do pole ke konci října. V těch tedy reálně mohli být zařazeni rekonvalescenti z prvních bojů, kteří se stihli uzdravit během 1 měsíce po svém zranění/onemocnění, plus část rekonvalescentů z prvních bojů, kteří to stihli do dvou měsíců (řekněme tedy polovina) – což by bylo 44 000 mužů. (Žádní rekonvalescenti z druhých bojů do říjnových pochodových formací zařazeni nebyli).

Další intenzivní bojová činnost probíhala v období 15.11.-24.12.1914 (boje u Krakova, Limanowa-Lapanow a zastavení následného postupu u Tarnova a na Nidě). Třetí (listopadové) pochodové formace odcházely v druhé polovině listopadu. Do těch tedy mohli být zařazeni: zbylá polovina rekonvalescentů z prvních bojů, kteří to stihli do dvou měsíců, plus část z těch, co to stihli do tří měsíců (počítejme opět polovinu); většina rekonvalescentů z druhých bojů, kteří se uzdravili do měsíce (počítejme tři čtvrtiny) – což by bylo 25 000 + 15 000 = 40 000 mužů. (Žádní rekonvalescenti ze třetího období bojů do listopadových pochodových formací zařazeni nebyli.)

Další intenzivní bojová činnost začala až na konci ledna 1915, to je už nyní mimo rozsah toho co řešíme. Čtvrté (prosincové) pochodové formace odcházely na přelomu prosince a ledna. Do nich tedy mohli být zařazeni: zbylá polovina rekonvalescentů z prvních bojů, kteří to stihli do tří měsíců, plus část z těch, co to stihli do čtyř měsíců (počítejme opět polovinu); zbytek rekonvalescentů z druhých bojů, kteří se uzdravili do měsíce (jedna čtvrtina) a ti, kteří to stihli do dvou měsíců (počítejme všechny); ti z rekonvalescentů z třetího období bojů, kteří byli zraněni/onemocněli už v listopadu, a stihli se uzdravit do měsíce – což by bylo 10 000 + 26 000 + 21 000 = 67 000. Z nich ale část odcházela až v lednu (a v tabulce tedy může být počítána do ledna).

Páté (lednové) pochodové formace odcházely na samém konci ledna. Do nich tedy mohli být zařazeni: zbytek rekonvalescentů z prvních bojů, kteří se uzdravili do 4 měsíců (polovina); rekonvalescenti z druhých bojů, kteří se uzdravili do tří měsíců; listopadoví rekonvalescenti, kteří se uzdravili do dvou měsíců; prosincoví rekonvalescenti, kteří se uzdravili do měsíce, plus část z těch, co to stihla do dvou měsíců (počítejme polovinu) – což by bylo 5 000 + 7 000 + 21 000 + 15 000 + 8 000 = 56 000.

Srovnání těchto výsledků s tabulkou tedy říká:

• září: 0 vs 0
• říjen: 39 000 vs. 44 000
• listopad: 33 000 vs. 40 000
• prosinec: 63 000 vs. 67 000
• leden: 62 000 vs. 56 000
• CELKEM: 197 000 vs. 207 000

Než se začneme radovat, jak pěkně čísla sedí, je potřeba si uvědomit, že jsem počítal jen ze ztrát na východní frontě (které tvořily asi 80 % celkových), takže to, že mi součet vychází o něco vyšší než v tabulce znamená, že mám počet rekonvalescentů nadsazený (správně by měl vyjít naopak o 20 % nižší než v tabulce). V tomto experimentu nešlo ale ani tak o přesná čísla – protože je jasné, že těch se výše uvedenou metodou nedopočítáme. Šlo mi spíše o zjištění, zda tu dynamiku, kterou ukazuje tabulka, a která se mi minule tak nezdála – jmenovitě to že počet v listopadu je nižší než v říjnu a v lednu je nižší než v prosinci – je možno vysvětlit těmi nerovnoměrně rozloženými boji a pochodovými formacemi. A – přiznávám, že k mému překvapení – ukázalo se, že ano, neboť i mě vyšly (jakkoliv zkreslené) počty navrátilců v listopadu nižší než v říjnu a v lednu nižší než v prosinci. Právě toto byl ale zásadní problém, který jsem s důvěryhodností čísel uvedených v tabulce měl.

Tímto ho tedy považuju za vysvětlený a čísla navrátilců uvedená v tabulce považuju za důvěryhodná a použitelná v jakýchkoliv dalších výpočtech či úvahách. (Čímž zároveň můžeme s klidem zapomenout všechny moje předchozí výpočty provedené v celé této sérii článků, které se pokoušely o nepřímé vyčíslení na základě jiných zdrojů, protože ty jsou z principu mnohem méně přesné;-)

Opravy a doplnění provedené po zveřejnění textu (5.4.2023):

Doplněna hypotéza vysvětlující nízký podíl navrátilců v prvních měsících války (jen 43 % vůči 66 % za celou válku) existencí domobraneckých jednotek vyslaných do pole na počátku války a jejich brzkým rozpouštěním.

Při dalším zkoumání a porovnávání čísel z tabulky rekonvalescentů vracejících se do pole jsem dospěl k několika dalším zajímavým – a zčásti překvapivým – zjištěním, která si zaslouží ještě jeden – a doufám, že poslední 😉 – příspěvek na téma „Návrat raněných a nemocných do pole“, tentokrát však nikoliv zaměřený na rok 1914, ale na celou válku.

 

To základní zjištění je, že celkový počet rekonvalescentů, který tabulka uvádí, je správný. Můj dojem, že jich je „nějak málo“ byl mylný (k důvodům se dostaneme dále), je jich „akorát“. Celkový počet rekonvalescentů , který tabulka uvádí (pro období říjen 1914 – červen 1918, kdy končí), činí 77 000 důstojníků a 2,06 milionů mužů. Jak jsem už psal minule, jedná se jen o příslušníky společné armády (tvořící cca 2/3 celkové síly rakousko-uherského vojska), po přepočtu to tedy znamená že rekonvalescentů bylo celkově 116 000 důstojníků a 3,09 milionu mužů. Ještě odhadneme jejich počet pro poslední měsíce války (červenec-říjen), které v tabulce chybí – dáme ho rovný posledním čtyřem měsícům před tím, tedy 5 000 důstojníků a 175 000 mužů.

Celkový počet rekonvalescentů za celou válku a za celé vojsko, kteří se po uzdravení vrátili do pole, nám tedy vychází na cca 121 000 důstojníků a 3,27 miliony mužů. Prakticky totožný údaj o počtu rekonvalescentů – 120 000 důstojníků a 3,32 milionů můžu – je navíc uveden v manuskriptu vypočítávajícím všechny pochodové formace za celé období války (Klose: Die Österreichisch-Ungarische Armee im Weltkriege…). Tento údaj tedy máme potvrzený ze dvou zdrojů, které se mimořádně přesně shodují na tom, že počet navrátilců činil asi 120 000 důstojníků a 3,3 miliony mužů.

Tato čísla navíc můžeme zajímavě ověřit ještě pomocí dalších zdrojů. Vyjdeme z toho, že přehled všech pochodových formací odeslaných do pole během celé války (Klose: Die Österreichisch-Ungarische Armee im Weltkriege…) uvádí jejich celkový součet jako 8,5 milionů mužů.

Z nich tedy 3,3 miliony byli vracející se rekonvalescenti. Dále víme (Klose: Deckung des Personellen Bedarfes… ), že Rakousko-Uhersko během války dodatečně zmobilizovalo a do vojska zařadilo 4,6 milionu mužů, přičemž můžeme předpokládat, že naprostá většina z nich byla dříve či později odeslána do pole (i když třeba k nebojové službě – trén, sanita, atd…). A k nim ještě musíme přičíst zhruba 700 000 mužů, kteří odcházeli do pole s prvními pochodovými formacemi v roce 1914 – ti byli totiž mobilizováni už při všeobecné mobilizaci v létě (nejsou tedy v počtu 4,6 milionů odvedených až během války), ale ani v počtu rekonvalescentů, neboť se nevraceli po zranění/nemoci, nýbrž odcházeli do pole poprvé). Celkový součet tedy činí 4,6 + 3,3 + 0,7 milionu mužů = 8,6 milionů mužů, což velice přesně odpovídá údaji v přehledu všech pochodových formacích. To ovšem musíme považovat za třetí nezávislé ověření údaje o počtu rekonvalescentů, protože kdyby byl mylný, tento součet by vinou takové chyby musel rovněž nesedět.

(Poznámka 1: Možná někoho napadne, zda s čísly nemají „zamávat“ vojáci, kteří se na frontu po zranění/nemoci vraceli opakovaně, případně vojáci, kteří byli povoláni až během války – jsou tedy započítání v oněch 4,6 milionů dodatečně odvedených -, a zároveň se na frontu po zranění/nemoci vrátili opakovaně – a jsou tedy počítáni i do oněch 3,3 vracejících se rekonvalescentů. Tito jsou ve všech počtech skutečně započítání opakovaně, ale protože jsou opakovaně započítáni na obou stranách rovnice, na výpočtu nic nemění. Existence takovýchto případů říká pouze tolik, že skutečný počet mužů, ve smyslu jednotlivých individuálních lidí, kteří během války odešli do pole, nebyl uváděných 8,5 milionů, ale méně.

Poznámka 2: Skutečnost, že nám součet všech tří kategorií tak přesně odpovídá počtu mužů odeslaných do pole během války nám zároveň naznačuje, že případů mužů, kteří byli během války odvedeni a zařazeni do vojska a pak nesloužili v poli, ale pouze v zázemí, je velmi málo – tak málo, že v těchto velkých číslech prakticky nejsou vidět. To je ale zřejmě úplně reálné, protože součet všech posil, se kterým pracujeme, explicitně obsahuje i všechny nebojové služby – trén, sanitu, atd… – a tedy mimo něj zůstávají opravdu pouze ti muži, kteří nikdy nebyli zařazeni do žádné pochodové/doplňovací formace a celou svou službu strávili v zázemí; a takových bylo zřejmě opravdu velmi málo).

Z výše uvedených čísel však vychází druhé zjištění, které koriguje moje předchozí tvrzení, že rekonvalescenti tvořili cca 1/3 doplňků odesílaných do pole. Údaj pro celou válku by ještě vycházel relativně blízký 1/3, ovšem už vyšší: 3,3 miliony z 8,5 milionů je 37,5 %. Takový údaj má ale jen malou reálnou vypovídací hodnotu – zkreslují ho první měsíce války, kdy ještě téměř žádní rekonvalescenti nebyli k dispozici; statisticky je tedy sice správný, ale neříká nám to, co nás opravdu zajímá. Nejspíše nás totiž bude zajímat to, jaký díl doplňků tvořili rekonvalescenti v době, kdy už byli do pochodových formací běžně zařazováni, bez zkreslení daného prvními několika měsíci války. Z různých důvodů mi připadne smysluplné stanovit tuto hranici na začátek roku 1915 – tedy spočítat, jaký díl doplňků tvořili rekonvalescenti v letech 1915-1918 (vynecháme tedy první čtyři pochodové formace z roku 1914). Jelikož v roce 1914 podle tabulky do pole odešlo cca 130 000 mužů, a celková síla pochodových formací činila přes 800 000 mužů, jedná se o 3,17 milionů mužů z celkem 7,7 milionů – a to už je 41 %. Navíc nás to navádí na myšlenku, která je vlastně samozřejmá, totiž že tento podíl se časem zvyšoval – v roce 1917 nebo 1918 by měl být logicky vyšší než v roce 1915. (Toto je ovšem námět na samostatný článek, který se bude snažit vnést jasno do rozdělení počtu navrátilců mezi jednotlivé měsíce války – takže se vlastně nyní jedná nikoliv o poslední, ale o předposlední příspěvek na toto téma…)

(Poznámka: Můj předpoklad, že podíl rekonvalescentů měl tvořit cca 1/3, vycházel z jednoho zdroje (OULK 4, str. 95), kde je ale ve skutečnosti uvedeno, že „ke konci roku 1915“ tvořili rekonvalescenti 1/3 doplňků. Tehdy mi ale šlo konkrétně o situaci na začátku roku 1915, proto mi připadal údaj pro tento účel použitelný – a teprve později jsem si ve své hlavě při nedostatku jiných zdrojů vytvořil zkratku, kterou jsem ho vztáhl na celou válku.)

---

 

Když jsme si ujasnili, že celková suma navrátilců uvedená v tabulce je v pořádku (ještě jednou upozorňuju, že nyní neřešíme její rozdělení na jednotlivé měsíce, což je složitější otázka), musíme se vrátit k původním výpočtům, resp. závěru předchozí úvahy, který zněl:

Počty navrátilců jsou prostě nižší, než by odpovídalo rychlejšímu uzdravování hospitalizovaných, a pokud jsou tedy správné, není jiného vysvětlení, než že rozložení doby pobytu v nemocnicích bylo více „roztažené“, než jsem předpokládal.

Nyní totiž víme, že počty navrátilců skutečně správné jsou – ale ve skutečnosti je jiného vysvětlení, než že rozložení pobytu v nemocnicích bylo více roztažené, než jsem v původních výpočtech předpokládal. Ty totiž vycházely, mimo jiné, z předpokladu, že

obecně platilo, že 3/4 rekonvalescentů byly po uzdravení znovu schopny služby

Při bližším zkoumání se však ukazuje, že právě tento předpoklad je mylný. Nyní si tedy ukážeme proč, a jak to bylo ve skutečnosti:

Začneme tím, kde se tento předpoklad vůbec vzal. Prohlašují to oficiální dějiny rakousko-uherské armády v první světové válce (OULK 1, str. 820) v souvislosti s vyčíslením ztrát z(e všech tří) tažení do Srbska v roce 1914, kde po uvedení jejich výše prohlašují, že „aplikujíce obecné pravidlo, že 3/4 z raněných a nemocných byly po uzdravení znovu schopny služby, celková výše nevratných ztrát činila…“. Při bližším zamyšlení musíme dojít k závěru, že toto tvrzení není zase tak důvěryhodné, a to ze dvou důvodů:

1. Jak jsme viděli už dříve, jiné podobné statistické údaje uvedené v 1. díle oficiálních dějin byly korigovány už samotnými autory, kteří zjevně během práce na knize došli k přesnějším číslům, která pak uvedli v díle posledním (vydaném o několik let později). Přímo tento údaj nikde v knize korigován není, ale není ani opakován.
2. Z kontextu, v jakém je pravidlo uvedeno, je zřejmé, že jde o snahu vyčíslit, jak velké byly ztráty v katastrofálním srbském tažení, přičemž v podtextu lze vycítit, že autoři se snažili poněkud apologeticky dobrat co nejnižšího čísla (neměli tedy motivaci zkoumat, zda číslo 3/4 není příliš vysoké).

A to reálné číslo opravdu nižší bude.

Podle oficiálních dějin (OULK 7, str. 43) měla rakousko-uherská armáda za celou válku celkem cca 1,9 milionů raněných a 3,7 milionů nemocných. To je dohromady 5,6 milionu mužů, z nichž – jak nyní už víme – se do služby vrátilo 3,3 milionů mužů; a to zdaleka není 75 %, nýbrž jen 59 %! (Poznámka: opět zde nehraje roli, že někteří jednotlivci jsou započítáni dvakrát či víckrát, protože opět jsou takto započítáni v obou porovnávaných počtech.)

Tento údaj považuju za natolik zásadní, že ho zkusíme ověřit ještě jinou, trochu složitější, ale nezávislou metodou: Podle oficiálních dějin (OULK 7, str. 43) činil počet padlých vojáků rakousko-uherské armády za celou válku cca 540 000. Díky práci demografů (konference v Praze 2018) víme, že počet zemřelých mužů z Českých zemí je okolo 230 000; obyvatelstvo Českých zemí tvořilo necelou pětinu obyvatelstva Rakouska-Uherska, takže počet zemřelých pro celé Rakousko-Uhersko musí být okolo 230 000 x 5 = 1,15 milionu mužů (na internetu se často uvádí 1,2 miliony, což je ve shodě). Také moje pozorování vycházející z náhodného studia pomníků v českých vesnicích, které v některých případech nápisem rozlišují „padlé“ a „zemřelé“, ukazuje, že zemřelých bývá zhruba stejně jako padlých (tedy že padlí tvoří zhruba polovinu všech obětí). Z toho tedy vyplývá, že zhruba 550 000 z raněných/nemocných vojáků na následky svého zranění/nemoci zemřelo; 550 000 z 5,6 milionů činí necelých 10 %. To máme tedy jistých 10 % raněných/nemocných, kteří se do služby zcela jistě nevrátili.

Složitější je dobrat se toho, kolik z dalších raněných/nemocných sice nezemřelo, ale utrpělo trvalé následky, které je vyřadily z dalšího nasazení. Pokusíme se o to dvěma metodami:

• V Československu bylo po válce okolo 300 000 válečných invalidů; to je prakticky přesně tolik, kolik bylo celkově zemřelých (230 000 České země + 70 000 Slovensko). Pro celé Rakousko-Uhersko to tedy znamená 1,15 milionů invalidů, u nichž je možno předpokládat, že se nemohli už za války po svém zranění/nemoci vrátit do služby. 1,15 milionů z 5,6 milionů činí skoro 21 %.
• Máme k dispozici také přehled superarbitrovaných za celou válku (zdroj: ÖStA-KA-FA-AOK-QuAbt-karton 2259), resp. do 1.7.1918. Z toho vyplývá, že celkově bylo superarbitrováno 900 000 mužů úplně (jako neschopných služby), a dalších 455 000 částečně (překlasifikováno jako schopni jen pomocné služby). To činí 16 % (pokud počítáme jen zcela neschopné služby), resp. přes 24 %, pokud počítáme i ty, co byli schopni jen pomocné služby.

Obě metody se tedy shodují, že počet raněných/nemocných, kteří přežili, ale do služby se už nevrátili, je minimálně 21 % (poválečné invalidy bych považoval za spodní hranici), možná až 25 % (vezmeme-li v potaz i schopné jen pomocné služby, dále fakt že superarbitrace pokračovaly i po 1.7.1918 a hlavně že tento proces, který byl zdlouhavý, nebyl určitě do konce války u všech reálně neschopných služby ani ukončen). Společně s 10 % zemřelých to tedy tvoří 31-35 %, jinými slovy zbývá nám 65-69 % rekonvalescentů, kterých se do služby mohlo vrátit.

To je trochu více než hodnota 59 % vypočtená z celkové statistiky. Ta však udává počet rekonvalescentů, kteří se do služby skutečně vrátili (odešli s některou pochodovou formací do pole) – nikoliv všech, kteří se do služby mohli vrátit (ale třeba už to nestihli, protože válka skončila). Pokud bychom se pustili na tenký let a odhadli počet rekonvalescentů schopných návratu do služby, kteří už to před konce války nestihli, na 200 000 mužů, dostáváme se na necelých 63 % – a už jsme velmi blízko výsledku druhého výpočtu.

Můžeme tedy konstatovat, že do služby se bylo schopno po uzdravení vrátit okolo dvou třetin (66 %) mužů, kteří byli raněni nebo onemocněli.

Poslední zásadní soubor statistických dat, která potřebujeme k pokusu sestavit kompletní „tok vojáků“ rakousko-uherské armády v roce 1914, se týkají návratu raněných/nemocných mužů zpět do služby. O jeho vyčíslení jsem se pokusil minule, ale s výsledky jsem nebyl příliš spokojen. Proto jsem od té doby číhal, kde by se daly sehnat ještě nějaké další zajímavé podklady – a teď se mi v archivu dostal do ruky jeden, který na jednu stranu zdánlivě vyčísluje přesně to, o co mi jde, na druhou stranu uvádí tak podivné údaje, že si zaslouží samostatnou analýzu.

Jedná se o tabulku uzdravených po jednotlivých měsících (zdroj: ÖStA-KA-FA-AOK-QuAbt-karton 2259). Její začátek (který nás nyní zajímá) přikládám, neboť bude následovat delší rozbor toho, co vlastně obsahuje.

 

Nadpis zní: „Rekapitulace dosud získaných dat“ – a už z toho, že tabulka ve své první verzi, která mezi dokumenty figuruje, zahrnuje období až do roku 1917, je zřejmé, že vznikala s větším časovým zpožděním až dodatečně, rozhodně ne průběžně.

Levá třetina tabulky má nadpis „Příslušníci armády po uzdravení znovu odeslaní do pole“, a udává pro každý měsíc počet důstojníků a mužů (průběžný, tedy neustále se zvyšující – číslo u každého měsíce udává, kolik vojáků se vrátilo do pole od začátku až do tohoto měsíce).

Prostřední číst tabulky udává rozdíl oproti předchozímu měsíci, tedy počet mužů, kteří se vrátili do pole V DANÉM MĚSÍCI. Přitom první dva sloupečky (Im Ganzen) udávají počet celkový (důstojníků a mužů), druhé dva (Bei der Infanterie) potom kolik z nich (opět zvlášť důstojníků a mužů) sloužilo u pěchoty.

Nadpis pravé části pak říká: „Podíl uzdravených odcházejících znovu do pole vůči celkovému početnímu stavu pochodových praporů a setnin pěších jednotek (v procentech)“. Jinými slovy vyjadřuje, jak velkou část pochodových formací (ovšem jen u pěchoty) odeslaných do pole daný měsíc rekonvalescenti tvořili. Přitom je na druhé straně ale poznámka, že pro měsíce listopad 1914 až červen 1915 je počítáno s průměrným početním stavem pochodových formací ve výši 2300 důstojníků a 116 000 mužů (což znamená, že v době tvoření přehledu autoři neměli k dispozici údaje o reálném početním stavu pochodových formací v prvním roce války a použili přibližný průměr).

A nyní se pojďme pokusit zodpovědět všechny otázky, které pohled na tabulku vyvolává (a že jich není málo):

Otázka 1: Proč tabulka začíná až říjnem?

Lze chápat, že srpen v ní uveden není – větší bojové operace začaly až ve druhé polovině měsíce, ranění z nich (a nemocní) se tedy do nemocnic dostávali nejdříve na samém konci srpna, spíše až na začátku září; je logické, že nikdo z nich se nemohl stihnout uzdravit ještě v srpnu (do úvahy by připadali jen vojáci, kteří byli raněni hned v prvních střetech – většinou průzkumných – po mobilizaci a před rozvinutím armád; těch bude nicméně tak statisticky zanedbatelné množství, že jejich vynechání není žádným problémem.) Ale kde je září? Minimálně část z vojáků, kteří do nemocnic masivně začali přicházet na přelomu srpna a září, se musela uzdravit už během září; a jelikož těchto vojáků byly opravdu spousty (připomeňme si, že do konce srpna už rakousko-uherské vojsko „stihlo“ vykázat skoro 60 000 raněných a 36 000 nemocných!), tak i menší část z nich pořád představuje velký počet, který by statistika neměla zanedbat (srovnejme s čísly, která jsou v tabulce skutečně pro první měsíce uvedena…).

Nabízí se poměrně jednoduchá odpověď, která je ve shodě i s formulacemi použitými v samotné tabulce k popisu dat: Měsíc uvedený v tabulce říká, kdy se příslušný počet mužů skutečně vrátil do pole, nikoliv kdy ukončil léčení. Zářijové pochodové prapory (vypravované do pole po 20.9.1914) byly ještě sestaveny z náhradních záložníků a žádní rekonvalescenti do nich zařazováni nebyli. Proto dává smysl statistiku návratů do pole po měsících začít až říjnem, kdy do pole první rekonvalescenti skutečně odcházeli.

Z toho nicméně vyplývá, že čísla v tabulce neudávají celkový počet uzdravených v daný měsíc, ale počet uzdravených „v době nedlouho předcházející danému měsíci“, kteří stihli být zařazeni do pochodové formace vypravované ten který měsíc. Můžeme sice předpokládat, že vojenská správa se rekonvalescenty z prvních bojů snažila zařazovat do pochodových formací co nejdříve, protože to byli vycvičení vojáci (na rozdíl od ostatního „materiálu“, který měla k dispozici na doplňování ztrát), nicméně i tak muselo roli při rozhodování o jejich zařazení hrát také to, kolik dalších mužů bylo u té které jednotky k dispozici – z údajů v tabulce tedy můžeme jen stěží dovozovat nějaká konkrétní čísla o tom, kdy se kolik vojáků skutečně uzdravilo; opravdu z ní musíme čerpat údaj o tom, kdy kolik uzdravených odcházelo zpět na frontu.

Otázka 2: Proč v tabulce není první řádek (říjen 1914) kompletně vyplněn?

Vysvětlit, proč chybí první dva sloupečky prostřední části je jednoduché – obyčejná lenost, neboť sem by patřila opsat čísla z prvních dvou sloupečků vlevo. Proč ale není uvedeno, jaká část z nich připadala na pěchotu (a tím pádem ani procento z pochodových formací)? Zde mě napadají jen dvě možná vysvětlení: Buď to je šlendrián, kdy tvůrce tabulky udělal chybu z nepozornosti, neboť usoudil že tyto sloupečky není třeba vyplnit tak jako ony první dva, do kterých se mu nechtělo přepisovat znovu stejná čísla, a neuvědomil si, že zde by už patřila čísla jiná. A nebo příslušná data pro říjen prostě neměl k dispozici. V každém případě je pro nás výsledek stejný – pro říjen 1914 máme jen polovinu (nutno ale podotknout, že tu podstatnější) údajů: víme, kolik uzdravených odešlo zpět do pole.

Mimochodem, aniž bych se chtěl do autora tabulky navážet, musím upozornit ještě na jeden jeho šlendrián – procenta v posledních dvou sloupečcích by měl počítat jako podíl počtu důstojníků/mužů vůči počtu 2300/116000 (jak píše v poznámce na druhé straně). Když je ale po něm přepočítáme, zjistíme, že procentu mužů mu sedí v prosinci a lednu, ale v listopadu je zjevně počítal z celkového počtu mužů (22 264), nikoliv jen z pěšáků (17 294) – to by mu totiž muselo vyjít 15 %, a ne 19 %. Procento důstojníků mu pak nesedí u žádného měsíce – vždy se liší o pár procent, jako kdyby ve skutečnosti počítal s jiným základem než 2300 (něco kolem 2400 – ale aby procento opravdu sedělo, musel by být základ u každého měsíce jiný). Tento údaj pro nás není nijak podstatný – ale vrhá to stín pochybnosti na celkové zpracování této tabulky, tím spíše že ona se pak opakovaně kopírovala (vždy se přidávaly další a další měsíce na její konec), a zjevně to nikomu nevadilo, neboť tato chybná procenta v ní zůstala po celou dobu.

Otázka 3 (A tady to začíná být hodně zajímavé): Proč jsou všechna ta čísla tak nízká?

Když srovnáme údaje s dříve vypočtenými odhady, zjistíme, že počty pro jednotlivé měsíce jsou podezřele nižší. I kdybychom předpokládali, že do pochodových formací byli zařazeni vždy jen vojáci, co se uzdravili už minulého měsíce, dostáváme tyto počty:

říjen 1914: cca 27 000 vs. 20-28 000

listopad 1914: cca 23 000 vs. 46-59 000

prosinec 1914: cca 44 000 vs. 60-86 000

leden 1915: cca 43 000 vs. 70-116 000

S výjimkou října, kdy by počet jakžtakž seděl, je ve všech dalších měsících údaj uvedený v nové tabulce výrazně pod spodním limitem(!) odhadu z minulého příspěvku. Zároveň ovšem uváděný podíl rekonvalescentů na celkovém početním stavu pochodových formací už v prosinci a lednu dosahuje 30-32 %, což přesně odpovídá předpokládané „cca třetině“, kterou měli rekonvalescenti dlouhodobě tvořit.

To nás ovšem přivádí k tomu, že podle nové tabulky jsou podezřele nízké i celkové stavy pochodových formací – jak jsem psal v úvodu, tabulka počítá pro listopad 1914 – červen 1915 s průměrným počtem 116 000 mužů; my přitom ale víme, že pochodové formace v těchto měsících čítaly průměrně přes 200 000 mužů. Z toho, jak jsou procenta počítána, vyplývá, že autor řeší pouze pěchotu; i tak je ale číslo 116 000 příliš nízké: na pěchotu obecně připadalo v rakousko-uherské armádě okolo 80 % mužů, přičemž na ni připadalo dokonce 95 % všech ztrát, takže potřebovala ještě více doplňků, než by odpovídalo jejímu procentuálnímu zastoupení v armádě – takže v pochodových formacích musela tvořit více než 80 % početního stavu.

My však tyto počty známe přesně z pramene (Klose: Die Österreichisch-Ungarische Armee im Weltkriege…), který je navíc uvádí rozpočítané na jednotlivé části armády. Z něho vyplývá, že v období listopad 1914 – červen 1915 byla skutečná průměrná síla pochodových formací 217 000 mužů, z toho pěchota tvořila průměrně 183 000, tedy 84 %, což je přesně ve shodě s předpokladem, že pěchota musela tvořit přes 80 % doplňků.

Kde se tedy vzalo číslo 116 000 mužů měsíčně? Odpověď je při pohledu do Kloseho čísel nasnadě: první kategorií, kterou Klose uvádí, jsou pěší jednotky společné armády (tedy pěší pluky a prapory polních myslivců); a u nich nám měsíční průměr pro období listopad 1914 – červen 1915 vychází 2350 důstojníků a 114 225 mužů – tedy číslo velmi blízké autorem tabulky užívanému 2300 důstojníků a 116 000 mužů. Je tedy jasné, že tabulka hovoří právě o tomto: pouze o příslušnících společné armády. (Nejsou v ní tedy započítání příslušníci obou zeměbran a domobran, kteří organizačně spadali pod zemská ministerstva obrany, nikoliv pod společné ministerstvo války.)

Otázka 4: Můžeme z toho teda dostat čísla, která potřebujeme?

Pokud nás zajímají počty celkové, nikoliv pouze počty příslušníků společné armády, musíme vyčíslit podíl společné armády na celkovém počtu příslušníků rakousko-uherského vojska, a pak příslušným koeficientem čísla násobit.

Jednoduše můžeme vyjít z toho, že společná armáda tvořila asi 2/3 celkového počtu rakousko-uherské ozbrojené moci (což vyplývá jak z tabulky počtů pochodových formací rozdělených po jednotlivých částech, tak z rozdělení předválečných každoročních kontingentů branců mezi jednotlivé části armády), a tedy čísla uvedená v naší nové tabulce  musíme násobit 1,5. Učiníme-li tak, dostaneme tyto počty (opět ve srovnání se závěry výpočtu v předchozím příspěvku, nyní už ale uvádím pouze nižší odhady z minulého příspěvku – viz závěr):

říjen 1914: cca 40 500 (vs. 22 000)

listopad 1914: cca 34 500 (vs. 46 000)

prosinec 1914: cca 66 000 (vs. 66 000)

leden 1915: cca 64 500 (vs. 85 000)

Vidíme tedy, že se počty začaly blížit – ovšem uspokojivá shoda tam v žádném případě není. V říjnu jsme se dostali poněkud překvapivě nad horní hranici odhadu učiněného minule, v následujících měsících jsme však naopak blízko spodní hranice (a to spíše pod ni než nad ní), i když rozdíly samotné nejsou tak velké, aby nešly „omluvit“. Co se mi ale vůbec nelíbí je trend v prvních dvou měsících – který nedává, upřímně řečeno, žádný smysl. Jak to, že je počet navrátilců v říjnu vyšší než v listopadu, nota bene když v říjnu šly do pole mimořádně slabé, v listopadu naopak mimořádně silné pochodové formace? Navíc říjnový počet se zcela vymyká ve srovnání s původním odhadem (jako jediný je vyšší než jeho horní hranice – a ne o málo). Tady něco nesedí. Nejradši bych data „opravil“ tím, že bych z října 15 000 navrátilců přesunul do listopadu 😉

Otázka 5: Dá se nějak vysvětlit ten divný poměr mezi říjnem a listopadem?

Nelogický poměr mezi říjnovým a listopadovým počtem navrátilců nás přivádí k jednomu zásadnímu problému, který celou tuto statistiku doprovází: Všechna čísla jsou rozpočítávána po kalendářních měsících. Jenže dynamika války nerespektovala kalendář

• první velká masa raněných/nemocných přišla do nemocnic na konci srpna a začátku září
• druhá velká masa pak ve druhé polovině října a začátku listopadu
• třetí velká skupina pak ve druhé polovině listopadu a první polovině prosince

Pochodové formace pak odcházely do pole také v nestejných intervalech:

• zářijové kolem 20.9.
• říjnové na konci měsíce
• listopadové na konci měsíce a zčásti na začátku prosince
• prosincové podobně na přelomu prosince a ledna.

Intervaly, které měli ranění/nemocní „k dispozici“, aby se stihli vyléčit do následujícího (nebo dalšího, nebo ještě dalšího…) pochodového praporu, tedy nejsou stejné.

A právě tato skutečnost by možná mohla vysvětlovat ten výkyv v říjnových číslech: na konci října mohlo být uzdraveno větší procento raněných/nemocných z těch, co přišli do nemocnic na přelomu srpna a září, než na konci listopadu z těch, kteří přišli do nemocnic až ve druhé polovině října.

Závěr:

Z OULK 2 víme (jak řečeno minule), že do konce roku 1914 mělo být v zázemí 200 000 rekonvalescentů. Z nové tabulky pak dostáváme – pokud čísla vynásobíme 1,5x, abychom dostali údaje pro celé vojsko, a bereme v potaz celkový počet navrátilců v lednu (protože ti museli být uzdraveni do prosince) – přesně tento počet. To se zdá být druhým nezávislým potvrzením tohoto údaje.

Pokud bychom tedy přijali jeho správnost, můžeme hodit do koše ten poslední odhad z minulého příspěvku, který docházel k celkové sumě mnohem vyšší (289 000) a musíme zůstat u prvního odhadu (který dochází k celkové sumě 218 000) – tedy u spodní hranice výše uvedených intervalů, což koneckonců také lépe odpovídá nové tabulce. Tento odhad, počítající s rozložením podílu vyléčených v prvních čtyřech měsících ve výši 20-15-10-5 %, však postuluje, že třetina ze všech zraněných/nemocných v nemocnicích trávila více než 4 měsíce – což jsem minule prohlásil za nemožné. Nová tabulka, kterou jsem nyní objevil, však přesně toto naznačuje. Počty navrátilců jsou prostě nižší, než by odpovídalo rychlejšímu uzdravování hospitalizovaných, a pokud jsou tedy správné, není jiného vysvětlení, než že rozložení doby pobytu v nemocnicích bylo více „roztažené“, než jsem předpokládal.

Při sledování toků vojáků v rakousko-uherské armádě je potřeba ještě zjistit, nebo aspoň odhadnout, jaké množství raněných a nemocných se vracelo ke svým jednotkám a po jaké době. K tomu máme jen několik nepřímých údajů.

První z nich říká, že pro období celé války statisticky platilo, že zhruba 1/3 vojáků, odcházejících s pochodovými formacemi do pole, tvořili rekonvalescenti. Tento údaj ale nemůžeme aplikovat na první měsíce války, protože na počátku žádní rekonvalescenti nebyli k dispozici a jejich počet nepochybně vzrůstal teprve postupem času; reálně se rekonvalescenti do pochodových formací začali zařazovat od října (spíše jednotlivci), resp. od listopadu (ve významnějším množství). Oné 1/3 ale mohl jejich stav dosáhnout nejdříve v prosinci, možná až v lednu 1915. Pro rok 1914 s ním tedy počítat nemůžeme a z tohoto údaje vyplývá pouze to, že prosincové pochodové formace byly tvořeny rekonvalescenty možná až ze třetiny (nebo o něco méně); všechny předchozí pak jistě menším počtem rekonvalescentů.

Druhý říká, že obecně platilo, že 3/4 rekonvalescentů byly po uzdravení znovu schopny služby. To nám dává dobrou představu o tom, kolik raněných a nemocných můžeme z koloběhu úplně vyřadit (jednu čtvrtinu) a kolik tedy zůstává k dispozici pro další nasazení. Do konce roku 1914 vykázala rakousko-uherská armáda 471 000 raněných a 269 000 nemocných – celkem tedy 740 000 raněných a nemocných, z nichž 555 000 bylo (dříve či později) opět zařazeno do služby (a 185 000 trvale vyřazeno).

Třetí říká, že do konce roku 1914 bylo k dispozici 200 000 uzdravených rekonvalescentů (zdroj: OULK 2, příloha 1, tabulka 1). To je dost konkrétní údaj (i když jde zjevně o hrubý odhad, protože číslo je velmi okrouhlé a je doplněno údajem, že v lednu 1915 bylo k dispozici dalších 50 000 uzdravených, z čehož se zdá že autoři prostě počítali s 50 000 uzdravenými za měsíc). Znamenalo by to tedy, že z 550 000 mužů, kteří se ocitli v nemocnicích během roku 1914 a později byli zařazeni zpět do služby, to 200 000 z nich stihlo do konce roku 1914. Odečteme-li ty, co do nemocnic přišli až v prosinci – neboť z nich se stihl do konce roku uzdravit asi jen málokdo -, jedná se o 466 000 rekonvalescentů; odhadovaných 200 000 tedy tvoří necelou polovinu z nich.

---

 

Bohužel nemáme žádné údaje k tomu, jaké bylo rozložení doby pobytu v nemocnicích – tedy po jaké době od zranění/onemocnění se muži vraceli do služby. Je jasné, že doba, kterou strávili v nemocnicích, se u nich velmi lišila – od několika málo týdnů až po mnoho měsíců. Proto se pokusíme rozložení návratu uzdravených pro první měsíce roku odhadnout z výše uvedených indicií. Vyjděme z odhadu jejich počtů v jednotlivých pochodových formacích vysílaných na frontu v roce 1914:

• Začněme měsícem září 1914, neboť zde je to jednoduché: v prvních pochodových formacích vyslaných na frontu už kolem poloviny září 1914 ještě nebyli žádní rekonvalescenti, protože boje začaly až na konci srpna a být raněn / onemocnět a uzdravit se do poloviny září mohlo stihnout jen naprosté minimum mužů (a i těch pár, co to snad stihlo, nejspíše nebylo do zářijových pochodových formací zařazeno).
• Dále přejděme na prosinec 1914, neboť u něj se můžeme chytit údaje, že by rekonvalescenti mohli tvořit až 1/3 pochodových formací, a zároveň víme, že celková síla prosincových pochodových formací byla 206 000 mužů. To by znamenalo, že v prosinci mohlo na frontu znovu odejít okolo 60 000 rekonvalescentů.
• Zajímá nás také leden 1915, neboť muži odcházející s lednovými pochodovými formacemi museli být uzdraveni z většiny před koncem roku 1914; zde už počítáme s 1/3 rekonvalescentů, což je (jelikož síla lednových pochodových formací činila 220 000 mužů) okolo 70 000 rekonvalescentů.

Nyní musíme rozpočítat zbylé mezi říjen a listopad. Musíme ovšem dát pozor na to, že údaj 200 000, ze kterého vycházíme nehovoří o počtu mužů znovuzařazených do pochodových formací, ale uzdravených; ačkoliv byli takoví muži zařazování do pochodových formací obecně brzy po svém uzdravení, je asi rozumné předpokládat, že ti, kteří se uzdravili v prosinci, už byli většinou zařazeni až do pochodových formací odcházejících po Novém roce. Proto celkový počet rekonvalescentů, který musíme rozdělit mezi říjnové a listopadové pochodové formace, činí 200 000 – 70 000 – 60 000 = 70 000 mužů.

Se zohledněním toho, že říjnové pochodové formace byly o polovinu méně početné než by měly být, a listopadové naopak o polovinu více, bych tedy tento počet odhadem rozdělil na:

• Měsíc říjen 1914: 20 000 rekonvalescentů (z celkových 120 000 mužů vyslaných v pochodových formacích, tedy asi 1/6)
• Měsíc listopad 1914: 50 000 rekonvalescentů (z celkových 300 000 mužů vyslaných v pochodových formacích, tedy asi 1/6)

Tento rozpočet je ale opravdu čistě orientační; lepší odhad ovšem zatím k dispozici nemáme.

Budeme-li z něj však vycházet, pak by to znamenalo (při zjednodušeném předpokladu, že vojáci zařazení do pochodové formace se uzdravili zhruba v průběhu předchozího měsíce, a raněni/nemocní byli ještě o měsíc či více dřív), že:

• v průběhu září 1914 se uzdravilo asi 20 000 raněných a nemocných z prvních bojů (z celkového počtu 71 000 raněných a 40 000 nemocných v srpnu, neboli 18 %)
• v průběhu října se uzdravilo asi 50 000 raněných a nemocných (dohromady tak už 70 000 z celkového počtu 160 000 raněných a 97 000 nemocných od počátku války do konce září, neboli 27 %)
• v průběhu listopadu se uzdravilo asi 60 000 raněných a nemocných (dohromady tak už 130 000 z celkového počtu 273 000 raněných a 148 000 nemocných od počátku války do konce října, neboli 31 %)
• v průběhu prosince se uzdravilo asi 70 000 raněných a nemocných (dohromady tak už 200 000 z celkového počtu 401 000 raněných a 219 000 nemocných od počátku války do konce listopadu 1914, neboli 32 %)

 

---

 

Ještě jednou zdůrazňuji, že rozdělení počtů na jednotlivé měsíce je skutečně velmi orientační – tím spíše že i údaje, na kterých odhady stojí, jsou velmi hrubé. Můžeme ho nicméně ze stejně hrubých údajů zkusit odhadnout ještě jinou metodou: Počty uzdravených v čase musely být rozloženy v závislosti na počtech raněných/nemocných – neznáme však údaj o tom, kolik z nich se uzdravilo první měsíc, kolik druhý, kolik třetí, atd… Pokud ale vycházíme z toho, že součet do konce roku 1914 musí dávat 200 000, a zároveň z toho, že největší procento mužů se uzdravilo následující měsíc po zranění/onemocnění a další měsíce toto procento klesá (tedy více mužů se uzdravilo dva měsíce po zranění/onemocnění než tři měsíce po zranění/onemocnění), můžeme rozložení odhadnout tak, aby splňovalo tyto podmínky. Jedno z možných rozložení, které by matematicky zhruba vycházelo, by pak bylo toto:

• 1. měsíc: 20 % uzdravených – v září 1914 tedy 22 000 mužů (20 % srpnových raněných/nemocných)
• 2. měsíc: 15 % uzdravených – v říjnu 1914 tedy 46 000 mužů (15 % srpnových raněných/nemocných + 20 % zářijových raněných/nemocných)
• 3. měsíc: 10 % uzdravených – v listopadu 1914 tedy 66 000 mužů (10 % srpnových raněných/nemocných + 15 % zářijových raněných/nemocných + 20 % říjnových raněných/nemocných)
• 4. měsíc:   5 % uzdravených – v prosinci 1914 tedy 85 000 mužů (5 % srpnových raněných/nemocných + 10 % zářijových raněných/nemocných + 15 % říjnových raněných/nemocných + 20 % listopadových raněných/nemocných)
• CELKEM: 50 % uzdravených – do konce roku 1914 tedy 218 000 mužů

 

Aktualizace 1.4.2023: Celá následující úvaha se později ukázala jako zcestná. Ponechávám sice následující text beze změny, ale zbytek příspěvku je ve skutečnosti irelevantní.

Z tohoto výsledku si troufnu dovodit, že údaj o 200 000 rekonvalescentech do konce roku 1914 je příliš nízký a skutečný počet musel být vyšší. Proč? Toto rozložení by totiž znamenalo, že 4. měsíc po svém zranění/onemocnění bylo vyléčeno pouze 50 % rekonvalescentů (a i to jen s přimhouřením oka nad tím, že celkový počet rekonvalescentů navrátivších se do konce roku 1914 při něm vychází ještě pořád o něco vyšší než uváděných 200 000 – konkrétně 218 000). Pokud se ale celkově mělo do služby vracet 75 % rekonvalescentů, znamenalo by to, že ještě celých dalších 25 % by se muselo vyléčit až více než 4 měsíce po svém zranění/onemocnění. Nepřijde mi možné, že by tak velký počet raněných/nemocných trávil v nemocnicích více než 4 měsíce.

Kdybych měl uvést čísla, která mi připadnou reálnější, tak by to bylo zhruba takto:

• 1. měsíc: 25 % uzdravených – v září 1914 tedy 28 000 mužů (25 % srpnových raněných/nemocných)
• 2. měsíc: 20 % uzdravených – v říjnu 1914 tedy 59 000 mužů (20 % srpnových raněných/nemocných + 25 % zářijových raněných/nemocných)
• 3. měsíc: 15 % uzdravených – v listopadu 1914 tedy 86 000 mužů (15 % srpnových raněných/nemocných + 20 % zářijových raněných/nemocných + 25 % říjnových raněných/nemocných)
• 4. měsíc: 10 % uzdravených – v prosinci 1914 tedy 116 000 mužů (10 % srpnových raněných/nemocných + 15 % zářijových raněných/nemocných + 20 % říjnových raněných/nemocných + 25 % listopadových raněných/nemocných)
• CELKEM: 70 % uzdravených – do konce roku 1914 tedy 289 000 mužů

Tím pádem by se po 4 měsících od zranění/onemocnění uzdravilo 70 % mužů, dalších 5 % by v nemocnicích trávilo více než 4 měsíce (a dalších 25 % se neuzdravilo natolik, aby mohlo dále konat službu). Zároveň by to ale znamenalo, že do konce roku se ve skutečnosti uzdravilo skoro 300 000 rekonvalescentů – nikoliv tedy 200 000, jak uvádí OULK. Rozdíl je to sice značný, ale je potřeba si uvědomit dynamiku vývoje – všechny výše uvedené odhady se totiž shodují v tom, že počet uzdravených během prvních měsíců války musel měsíc od měsíce dramaticky růst. Není tudíž nereálné, že onen rozdíl necelých 100 000 navrátilců, ve skutečnosti může být rozdílem mezi dejme tomu počátkem prosince 1914 a koncem prosince 1914.

---

 

Pokus o odhad počtu rekonvalescentů vracejících se do služby v jednotlivých měsících roku 1914 bych tedy shrnul tak, že reálná čísla budou nejspíše někde mezi různými výsledky dosaženými výše uvedenými metodami. Tedy:

• září 1914: 20-28 000 mužů
• říjen 1914: 46-59 000 mužů
• listopad 1914: 60-86 000 mužů
• prosinec 1914: 70-116 000 mužů