Utkal se u Zborova bratr s bratrem?

Chtěl bych se dnes zamyslet nad jednou zajímavou informací, která se v souvislosti s bitvou u Zborova traduje téměř při každé zmínce: totiž nad případy, kdy se na zborovském bojišti přímo setkali v řadách nepřátelských armád bratři, případně otec a syn. Setkal jsem se s ní mnohokrát, ale pohříchu nikdy s konkrétním určením osob, o které šlo. Intuitivně mi od počátku takový příběh připadne poněkud za vlasy přitažený, resp. nepravděpodobný. Ale jak víme, intuice v oboru pravděpodobnosti téměř nikdy nefunguje správně, a proto se na celou otázku zkusme podívat pořádně – statisticky a vědecky. (Poznámka: Jelikož intuitivně mi připadne být hypotéza nepravděpodobná, budu v následujících úvahách všechny odhady zaokrouhlovat směrem PROTI této intuici, tedy na tu stranu, která platnost hypotézy podpoří.)

Celý příběh samozřejmě vychází z velmi reálných základů: na zborovském bojišti stály proti československé střelecké brigádě, složené ze zhruba 3 500 příslušníků čs. vojska na Rusi, dva rakousko-uherské pluky (v celkové síle zhruba 6 000 mužů) doplňované z jižních a západních Čech, tedy plné vojáků pocházejících z Českých zemí. Kolik mezi nimi tedy mohlo být sourozenců, případně otců a synů, kteří se na bojišti potkali na opačných stranách fronty?

Česká střelecká brigáda se skládala z dobrovolníků české (a ve velmi malé míře slovenské) národnosti, kteří se rozhodli bojovat proti své formální vlasti v řadách ruské armády. Do Ruska se velká většina z nich dostala jako zajatci poté, co před tím sloužila v řadách rakousko-uherské armády, menší část v něm žila již před válkou jako emigranti nebo zahraniční pracovníci. I emigranti však pravděpodobně měli doma své příbuzné; pokud tedy s dovolením zanedbáme Slováky, můžeme počítat, že všech 3 500 mužů bojujících u Zborova pocházelo z Českých zemí.

Z Českých zemí bylo doplňováno celkem 24 pěších pluků rakousko-uherské armády. To znamená, že doplňovací obvod jednoho pluku pokrýval cca 1/24 populace Českých zemí, na dva pěší pluky tak připadá 1/12. Za předpokladu zhruba rovnoměrného zastoupení jednotlivých regionů mezi muži vstupujícími do čs. legií v Rusku můžeme tedy odhadnout, že v řadách Čs. střelecké brigády u Zborova mohlo bojovat zhruba 3 500 / 12 = cca 300 mužů pocházejících ze stejné oblasti Čech, jako vojáci na druhé straně fronty.

Nyní velkoryse předpokládejme, že každý z nich měl průměrně jednoho bratra, resp. otce nebo syna (podle věku), který byl ve vojenském věku a byl rovněž povolán Rakouskem-Uherskem do služby. (Toto je z mé strany nejméně jistý odhad; někteří jistě takové příbuzné neměli, jiní zase naopak mohli mít sourozenců ve vojenské službě i několik. Při nedostatku lepších nápadů tedy zůstávám u průměrného čísla 1). Máme tedy 300 potenciálních sourozenců/otců/synů legionářů, kteří by proti nim u Zborova stát mohli, pokud by měli dostatečnou smůlu.

Kolik z nich však reálně v ten den na frontě s jedním z obou rakouských pěších pluků (IR 35 a IR 75) skutečně mohlo sloužit? První údaj, který musíme zohlednit, je, že v pěším pluku sloužilo cca 60 % povolaných mužů (zbylých 40 % sloužilo v plucích zeměbraneckých, domobraneckých, jezdeckých, mysliveckých praporech, u dělostřelců atd., prostě u všech ostatních typů jednotek). Takže nám zbývá 180 mužů (bratrů či otců/synů legionářů od Zborova), kteří byli příslušníky IR 35 nebo IR 75.

Jedním pěším plukem během celé války prošlo aspoň 30 000 mužů. Bojový stav pluku byl ke dni bitvy u Zborova okolo 3 000 mužů – tedy v daný den bylo přímo na frontě zhruba 10 % mužů, kteří plukem během celé války prošli. Z našich 180 potenciálních příbuzných legionářů to tedy může být 18 mužů.

Z toho vyplývá, že v den zborovské bitvy se mohlo na bojišti, na kterém se střetlo přes 9 000 českých vojáků (na obou stranách fronty) pohybovat dejme tomu do 20 párů bratří, resp. otců a synů v rozdílných uniformách. Jaká je šance, že se některý z těchto párů na několik kilometrů širokém úseku fronty skutečně setkal uprostřed boje(!) tváří v tvář (tak aby se při tom mohli navzájem poznat), je dost těžké posoudit.

Přesto se na tento tenký led ještě kousek pustím: Asi 4 000 z rakousko-uherských vojáků skončilo po bitvě v zajetí. To znamená, že zhruba třetina z nich z boje vyvázla (ať už se zraněním, nebo bez) a podařilo se jí ustoupit; tito se pravděpodobně vůbec nedostali do boje zblízka, a i kdyby, nejspíše neměli šanci někoho na druhé straně poznat. Takže nám zbývá potenciálně 2/3 z 20, to jest asi 12-13 případů, kdy se příbuzní mohli během boje teoreticky opravdu setkat – pokud by se ovšem vyskytli ve stejný okamžik na stejném místě a měli čas se navzájem poznat…


 

Nejobsažnější výčet takových tradovaných případů, na jaký jsem zatím narazil, uvádí Ludvík Svoboda ve svých pamětech (Svoboda, Ludvík: Cestami života I, str. 368):

  • „Kuchař od naší roty […] v rakouských zákopech zajal svého syna.“
  • „Jarda Zbořík se tu setkal s mladším bratrem.“ (Tato formulace ovšem připouští, že to mohlo být až po boji při třídění zajatců.)
  • „Augustin Machala vypráví, jak naši zajímali vojáky [IR 75…]. Jeden z nich se dal na útěk. […] Byl zabit. Voják, který po něm střílel, se šel na mrtvého podívat. Byl to jeho syn.“
  • „Jistý Ota z Plzně mezi zajatci našel svého bratra.“ (Zde je skutečnost, že se jednalo až o setkání se zajatci, výslovně uvedena.)
  • „Jiný z bojovníků se sklonil k raněnému rakouskému vojákovi a poznal svého otce.“

Povšimněte si velmi charakteristického detailu: U případů, kde je uvedeno konkrétní jméno účastníka, jde téměř jistě o situaci po boji, v zázemí, při třídění rakouských zajatců. Naopak všechny případy setkání přímo v boji, nebo dokonce tragického zastřelení syna vlastním otcem(!), jsou uvedeny bez konkrétního určení účastníků. Jak se jmenoval onen kuchař? Jak se jmenoval ten, kdo se sklonil k raněnému otci, a hlavně: jak se jmenoval ten nešťastník, který zastřelil svého vlastního syna? Troufnu si tvrdit, že pokud jsou tyto příběhy pravdivé, musejí být zaznamenána i jména dotyčných mužů – čekal bych, že se budou opakovaně vyskytovat v legionářské literatuře, které za první republiky vyšlo velké množství.

V každém případě platí, že dnes jsme schopni všechny historky o střetnutí bratrů či otců se syny (ale vlastně i vzdálených příbuzných nebo známých) s poměrně velkou mírou jistoty ověřit – máme jak jmenné seznamy rakousko-uherských vojáků v bitvě zajatých, tak kompletní seznamy legionářů bitvy se účastnících. Pokud tedy kdokoliv víte o KONKRÉTNÍCH případech – tedy s uvedením jmen konkrétních účastníků -, prosím napište mi je na mail, na facebook nebo sem do komentářů – a já se je pokusím ověřit.

Pro případy uvedené Ludvíkem Svobodou je výsledek tristní: žádný Zbořík se v databázi legionářů vůbec nenachází, takže pokud má historka nějaký reálný základ, je zřejmě mylně uvedeno už samotné jméno účastníka na straně legií, a jediný legionář s příjmením Ota nebyl z Plzně a sloužil v italských legiích – takže pro tento případ platí totéž. U Zborova skutečně bojoval pouze zmiňovaný Augustin Machala, nicméně ten vystupuje v historce pouze jako vypravěč.


 

Jaký je tedy můj prozatímní závěr? Aby se na zborovském bojišti přímo střetli bratři či otec a syn je velmi nepravděpodobné, i když nelze vyloučit, že k jednomu či dvěma případům mohlo dojít. Naopak téměř jisté mi ale přijde, že k několika takovým setkáním muselo dojít po boji, když byly tisíce rakouských zajatců v zázemí organizováni. Dále je možno uvažovat, že pokud bychom rozšířili definici „bratrů“ – třeba i na bratrance, strýce/synovce, a nebo dokonce na všechny známé -, pak těch potenciálních setkání muselo být násobně více, tedy desítky či až stovka. A zde už bych nepochyboval, že minimálně několik se jich skutečně realizovalo.

Věrohodný popis toho, jak mýtus o setkávání bratří na zborovském bojišti mohl vzniknout, tedy podle mě zní: Nepochybně došlo k několika takovým setkání po boji, mezi vítěznými vojáky čs. brigády a jejich zajatci. Zároveň je téměř jisté, že přímo v boji došlo také k několika případům, kdy se setkali a poznali známí nebo dokonce (blízcí či vzdálenější) příbuzní. Obojí se muselo (mezi legionáři) rychle rozkřiknout, a snadno z toho vznikla verze kombinující ty nejdramatičtější případy: ze známých se stali bratři nebo otec a syn, ze setkání v zázemí se stala setkání na frontě, a ze setkání na frontě se stal přímý boj, nebo dokonce zastřelení svého blízkého. Takový příběh měl obrovskou symbolickou sílu, šířil se jako lavina… a opakuje se dodnes.

Návrat raněných a nemocných rakousko-uherských vojáků do pole (1914)

Při sledování toků vojáků v rakousko-uherské armádě je potřeba ještě zjistit, nebo aspoň odhadnout, jaké množství raněných a nemocných se vracelo ke svým jednotkám a po jaké době. K tomu máme jen několik nepřímých údajů.

První z nich říká, že pro období celé války statisticky platilo, že zhruba 1/3 vojáků, odcházejících s pochodovými formacemi do pole, tvořili rekonvalescenti. Tento údaj ale nemůžeme aplikovat na první měsíce války, protože na počátku žádní rekonvalescenti nebyli k dispozici a jejich počet nepochybně vzrůstal teprve postupem času; reálně se rekonvalescenti do pochodových formací začali zařazovat od října (spíše jednotlivci), resp. od listopadu (ve významnějším množství). Oné 1/3 ale mohl jejich stav dosáhnout nejdříve v prosinci, možná až v lednu 1915. Pro rok 1914 s ním tedy počítat nemůžeme a z tohoto údaje vyplývá pouze to, že prosincové pochodové formace byly tvořeny rekonvalescenty možná až ze třetiny (nebo o něco méně); všechny předchozí pak jistě menším počtem rekonvalescentů.

Druhý říká, že obecně platilo, že 3/4 rekonvalescentů byly po uzdravení znovu schopny služby. To nám dává dobrou představu o tom, kolik raněných a nemocných můžeme z koloběhu úplně vyřadit (jednu čtvrtinu) a kolik tedy zůstává k dispozici pro další nasazení. Do konce roku 1914 vykázala rakousko-uherská armáda 471 000 raněných a 269 000 nemocných – celkem tedy 740 000 raněných a nemocných, z nichž 555 000 bylo (dříve či později) opět zařazeno do služby (a 185 000 trvale vyřazeno).

Třetí říká, že do konce roku 1914 bylo k dispozici 200 000 uzdravených rekonvalescentů (zdroj: OULK 2, příloha 1, tabulka 1). To je dost konkrétní údaj (i když jde zjevně o hrubý odhad, protože číslo je velmi okrouhlé a je doplněno údajem, že v lednu 1915 bylo k dispozici dalších 50 000 uzdravených, z čehož se zdá že autoři prostě počítali s 50 000 uzdravenými za měsíc). Znamenalo by to tedy, že z 550 000 mužů, kteří se ocitli v nemocnicích během roku 1914 a později byli zařazeni zpět do služby, to 200 000 z nich stihlo do konce roku 1914. Odečteme-li ty, co do nemocnic přišli až v prosinci – neboť z nich se stihl do konce roku uzdravit asi jen málokdo -, jedná se o 466 000 rekonvalescentů; odhadovaných 200 000 tedy tvoří necelou polovinu z nich.


 

Bohužel nemáme žádné údaje k tomu, jaké bylo rozložení doby pobytu v nemocnicích – tedy po jaké době od zranění/onemocnění se muži vraceli do služby. Je jasné, že doba, kterou strávili v nemocnicích, se u nich velmi lišila – od několika málo týdnů až po mnoho měsíců. Proto se pokusíme rozložení návratu uzdravených pro první měsíce roku odhadnout z výše uvedených indicií. Vyjděme z odhadu jejich počtů v jednotlivých pochodových formacích vysílaných na frontu v roce 1914:

  • Začněme měsícem září 1914, neboť zde je to jednoduché: v prvních pochodových formacích vyslaných na frontu už kolem poloviny září 1914 ještě nebyli žádní rekonvalescenti, protože boje začaly až na konci srpna a být raněn / onemocnět a uzdravit se do poloviny září mohlo stihnout jen naprosté minimum mužů (a i těch pár, co to snad stihlo, nejspíše nebylo do zářijových pochodových formací zařazeno).
  • Dále přejděme na prosinec 1914, neboť u něj se můžeme chytit údaje, že by rekonvalescenti mohli tvořit až 1/3 pochodových formací, a zároveň víme, že celková síla prosincových pochodových formací byla 206 000 mužů. To by znamenalo, že v prosinci mohlo na frontu znovu odejít okolo 60 000 rekonvalescentů.
  • Zajímá nás také leden 1915, neboť muži odcházející s lednovými pochodovými formacemi museli být uzdraveni z většiny před koncem roku 1914; zde už počítáme s 1/3 rekonvalescentů, což je (jelikož síla lednových pochodových formací činila 220 000 mužů) okolo 70 000 rekonvalescentů.

Nyní musíme rozpočítat zbylé mezi říjen a listopad. Musíme ovšem dát pozor na to, že údaj 200 000, ze kterého vycházíme nehovoří o počtu mužů znovuzařazených do pochodových formací, ale uzdravených; ačkoliv byli takoví muži zařazování do pochodových formací obecně brzy po svém uzdravení, je asi rozumné předpokládat, že ti, kteří se uzdravili v prosinci, už byli většinou zařazeni až do pochodových formací odcházejících po Novém roce. Proto celkový počet rekonvalescentů, který musíme rozdělit mezi říjnové a listopadové pochodové formace, činí 200 000 – 70 000 – 60 000 = 70 000 mužů.

Se zohledněním toho, že říjnové pochodové formace byly o polovinu méně početné než by měly být, a listopadové naopak o polovinu více, bych tedy tento počet odhadem rozdělil na:

  • Měsíc říjen 1914: 20 000 rekonvalescentů (z celkových 120 000 mužů vyslaných v pochodových formacích, tedy asi 1/6)
  • Měsíc listopad 1914: 50 000 rekonvalescentů (z celkových 300 000 mužů vyslaných v pochodových formacích, tedy asi 1/6)

Tento rozpočet je ale opravdu čistě orientační; lepší odhad ovšem zatím k dispozici nemáme.

Budeme-li z něj však vycházet, pak by to znamenalo (při zjednodušeném předpokladu, že vojáci zařazení do pochodové formace se uzdravili zhruba v průběhu předchozího měsíce, a raněni/nemocní byli ještě o měsíc či více dřív), že:

  • v průběhu září 1914 se uzdravilo asi 20 000 raněných a nemocných z prvních bojů (z celkového počtu 71 000 raněných a 40 000 nemocných v srpnu, neboli 18 %)
  • v průběhu října se uzdravilo asi 50 000 raněných a nemocných (dohromady tak už 70 000 z celkového počtu 160 000 raněných a 97 000 nemocných od počátku války do konce září, neboli 27 %)
  • v průběhu listopadu se uzdravilo asi 60 000 raněných a nemocných (dohromady tak už 130 000 z celkového počtu 273 000 raněných a 148 000 nemocných od počátku války do konce října, neboli 31 %)
  • v průběhu prosince se uzdravilo asi 70 000 raněných a nemocných (dohromady tak už 200 000 z celkového počtu 401 000 raněných a 219 000 nemocných od počátku války do konce listopadu 1914, neboli 32 %)

 


 

Ještě jednou zdůrazňuji, že rozdělení počtů na jednotlivé měsíce je skutečně velmi orientační – tím spíše že i údaje, na kterých odhady stojí, jsou velmi hrubé. Můžeme ho nicméně ze stejně hrubých údajů zkusit odhadnout ještě jinou metodou: Počty uzdravených v čase musely být rozloženy v závislosti na počtech raněných/nemocných – neznáme však údaj o tom, kolik z nich se uzdravilo první měsíc, kolik druhý, kolik třetí, atd… Pokud ale vycházíme z toho, že součet do konce roku 1914 musí dávat 200 000, a zároveň z toho, že největší procento mužů se uzdravilo následující měsíc po zranění/onemocnění a další měsíce toto procento klesá (tedy více mužů se uzdravilo dva měsíce po zranění/onemocnění než tři měsíce po zranění/onemocnění), můžeme rozložení odhadnout tak, aby splňovalo tyto podmínky. Jedno z možných rozložení, které by matematicky zhruba vycházelo, by pak bylo toto:

  • 1. měsíc: 20 % uzdravených – v září 1914 tedy 22 000 mužů (20 % srpnových raněných/nemocných)
  • 2. měsíc: 15 % uzdravených – v říjnu 1914 tedy 46 000 mužů (15 % srpnových raněných/nemocných + 20 % zářijových raněných/nemocných)
  • 3. měsíc: 10 % uzdravených – v listopadu 1914 tedy 66 000 mužů (10 % srpnových raněných/nemocných + 15 % zářijových raněných/nemocných + 20 % říjnových raněných/nemocných)
  • 4. měsíc:   5 % uzdravených – v prosinci 1914 tedy 85 000 mužů (5 % srpnových raněných/nemocných + 10 % zářijových raněných/nemocných + 15 % říjnových raněných/nemocných + 20 % listopadových raněných/nemocných)
  • CELKEM: 50 % uzdravených – do konce roku 1914 tedy 218 000 mužů

Z tohoto výsledku si troufnu dovodit, že údaj o 200 000 rekonvalescentech do konce roku 1914 je příliš nízký a skutečný počet musel být vyšší. Proč? Toto rozložení by totiž znamenalo, že 4. měsíc po svém zranění/onemocnění bylo vyléčeno pouze 50 % rekonvalescentů (a i to jen s přimhouřením oka nad tím, že celkový počet rekonvalescentů navrátivších se do konce roku 1914 při něm vychází ještě pořád o něco vyšší než uváděných 200 000 – konkrétně 218 000). Pokud se ale celkově mělo do služby vracet 75 % rekonvalescentů, znamenalo by to, že ještě celých dalších 25 % by se muselo vyléčit až více než 4 měsíce po svém zranění/onemocnění. Nepřijde mi možné, že by tak velký počet raněných/nemocných trávil v nemocnicích více než 4 měsíce.

Kdybych měl uvést čísla, která mi připadnou reálnější, tak by to bylo zhruba takto:

  • 1. měsíc: 25 % uzdravených – v září 1914 tedy 28 000 mužů (25 % srpnových raněných/nemocných)
  • 2. měsíc: 20 % uzdravených – v říjnu 1914 tedy 59 000 mužů (20 % srpnových raněných/nemocných + 25 % zářijových raněných/nemocných)
  • 3. měsíc: 15 % uzdravených – v listopadu 1914 tedy 86 000 mužů (15 % srpnových raněných/nemocných + 20 % zářijových raněných/nemocných + 25 % říjnových raněných/nemocných)
  • 4. měsíc: 10 % uzdravených – v prosinci 1914 tedy 116 000 mužů (10 % srpnových raněných/nemocných + 15 % zářijových raněných/nemocných + 20 % říjnových raněných/nemocných + 25 % listopadových raněných/nemocných)
  • CELKEM: 70 % uzdravených – do konce roku 1914 tedy 289 000 mužů

Tím pádem by se po 4 měsících od zranění/onemocnění uzdravilo 70 % mužů, dalších 5 % by v nemocnicích trávilo více než 4 měsíce (a dalších 25 % se neuzdravilo natolik, aby mohlo dále konat službu). Zároveň by to ale znamenalo, že do konce roku se ve skutečnosti uzdravilo skoro 300 000 rekonvalescentů – nikoliv tedy 200 000, jak uvádí OULK. Rozdíl je to sice značný, ale je potřeba si uvědomit dynamiku vývoje – všechny výše uvedené odhady se totiž shodují v tom, že počet uzdravených během prvních měsíců války musel měsíc od měsíce dramaticky růst. Není tudíž nereálné, že onen rozdíl necelých 100 000 navrátilců, ve skutečnosti může být rozdílem mezi dejme tomu počátkem prosince 1914 a koncem prosince 1914.


 

Pokus o odhad počtu rekonvalescentů vracejících se do služby v jednotlivých měsících roku 1914 bych tedy shrnul tak, že reálná čísla budou nejspíše někde mezi různými výsledky dosaženými výše uvedenými metodami. Tedy:

  • září 1914: 20-28 000 mužů
  • říjen 1914: 46-59 000 mužů
  • listopad 1914: 60-86 000 mužů
  • prosinec 1914: 70-116 000 mužů

Nasazení Kombinované brigády (IR 81 a IR 88) nad obcí Bystrá (u Medzilaborců) na počátku února 1915

Přednáška z konference konané v září 2021 v Bardejovských kúpeloch, kterou kolegové profesionálně nasnímali a můžeme ji díky tomu zveřejnit i pro ty, kdo na konferenci nebyli.

Pár poznámek k záznamu: při přednášce jsem celou dobu ukazoval na mapě laserem místa, o kterých mluvím, což na záznamu není bohužel vidět, takže orientace je trochu složitější. Drobná chyba je také v podkladových mapách, kde je 17. divize uvedena jako honvédská (17 HID), a tak o ní také mluvím – ve skutečnosti je to divize pěší (17 ID). V průběhu přednášky pak jednou hovořím o Kombinované brigádě jako „Kombinované divizi“, což je samozřejmě omyl (žádná kombinovaná divize v celém příběhu nefiguruje).

1917

Film 1917 vznikl v roce 2019 jako jeden z nejnovějších filmů s tematikou první světové války. Detaily o něm se dají snadno dohledat na povolanějších webech, já se na něj podívám jen stručně z hlediska historické věrohodnosti.

Předně je třeba říct, že se jedná o akční film (nebo herní terminologií adventuru) zasazený do kulis první světové války – nikoliv tedy opravdový válečný film. Dobové reálie (uniformy, vybavení, zákopy, technika, a především terén bojů) jsou ztvárněny skvěle. Příběh jako takový je nesmyslný. (Upozornění: Dál vyzrazuju děj filmu.)

Dva vojáci dostanou za úkol donést důležitou depeši o zrušení chystaného útoku jakési jednotce, se kterou bylo přerušeno spojení. Dozvídáme se při tom, že vzdálenost, kterou mají urazit, činí 14 mil (asi 20 km) a mají na to minimálně půl dne (z filmu není jasné, kdy přesně vyrážejí, ale je bílý den a ještě docela dlouho trvá) a celou noc (zastavený útok má začít ráno). Za takovou dobu by se k 20 km vzdálené jednotce (která není v žádném obklíčení ani jinak nevýhodném postavení) dala samozřejmě dopravit zpráva „pohodlnou“ cestou vlastním zázemím. Celý úkol tedy nedává smysl.

Dvojice vyrazí přes území nikoho do opuštěných německých zákopů, kde najde nastražené pasti (výbušniny), kterým se jen s velkým štěstím vyhne – dosud v pořádku, stažení německé armády na novou Hindeburgovu linii za sebou zanechalo přesně takovou zničenou krajinu plnou pastí. Hned za chvíli narazí na opuštěný polorozbořený statek – a jde ho prozkoumat. Proboha proč? Jejich úkolem je doručit veledůležitou depeši, ne ve dvou lidech obsadit Němci opuštěné území – takový statek měli velkým obloukem opatrně obejít a postupovat co možná ve skrytu dál.

Na statku však překvapivě není žádná past, dokonce je tam pro ně nachystané (neotrávené) čerstvě nadojené mléko (které se hodí až v druhé polovině filmu – poznáváte styl počítačové adventury?), takže se zdá že režisér se rozhodl hrdiny za tuto neprozíravost nepotrestat. Opak je však pravdou – ve vzduchu nad statkem totiž mezitím probíhá souboj letadel, německé je sestřeleno a nouzově přistane našim hrdinům prakticky na hlavy (kdyby včas neuskočili). Zraněného německého pilota vytáhnou z hořícího stroje, a zatímco jeden jde pro vodu, ležící pilot toho druhého kuchne kapesním nožíkem. Proč to dělá, když je zřejmé, že první voják ho následně zastřelí (což se také okamžitě stane), když mu oba pomohli přežít a když není schopen se ani posadit, natož aby mohl utéct zpět ke svým (protože pravda, přistál fakticky na území nikoho a dávalo by smysl snažit se vyhnout zajetí a dostat zpět ke svým liniím, kdyby to šlo…), těžko říct. Stejně překvapivé je pak to, že rána nožem se ukáže být fatální a jeden z hrdinů během několika minut zemře v náručí svého kamaráda.

A nyní začíná série nelogičností v návaznosti jednotlivých scén, která postupně dělá z celého příběhu až frašku. Sotva chudák dodýchá, objevuje se u statku konvoj britské armády, který zde náhodou v klidu projíždí územím nikoho a jede zrovna tím směrem, kam naši hrdinové (nyní tedy už jen jeden hrdina) tak lopotně mířili. Svezou ho tedy na náklaďáku, aby mu zkrátili cestu, až k městečku, kterým má projít a za nímž se už nacházejí pozice jednotky, k níž míří. Před městečkem je však zničený most, kolona vyráží na šestimílovou zajížďku k jinému mostu, náš hrdina nemá čas, vysedá a přes řeku jde sám… Když tu na něj začne střílet německý voják ukrytý ve věži poblíž zničeného mostu.

V průběhu dalších scén se ukazuje, že ve zcela zničeném městečku jsou stále německé hlídky, se kterými se náš hrdina musí popasovat. To jim tedy britský konvoj, kdyby nebyl most zničený, hodlal vjet přímo do náručí? Až do okamžiku, kdy náš hrdina z konvoje vysedl, bylo z kontextu zřejmé, že městečko musí být již zajištěno britskými silami; nyní zjišťujeme, že je v rukou německých zadních hlídek a jediný britský voják, který se v něm nachází, je náš hrdina.

Následuje asi největší absurdita celého příběhu: našemu hrdinovi se dobře mířenou střelbou podaří zneškodnit německého vojáka ve věži, aby následně – vyrazil věž „vyčistit“! Opět naprosto nesmyslné počínání – je sám, a jeho úkolem je doručit veledůležitou depeši, pamatujete? Má být rád, že Němec už nestřílí, co nejrychleji zmizet někam do skrytu a pokračovat v cestě – ne silami jednoho muže obsazovat město. Ve věži Němce nakonec úspěšně dorazí, sám je při tom však zasažen a upadá do bezvědomí, aby se vzbudil až nad ránem (a děj filmu se tím posunul ke svému vyvrcholení).

Ráno je hořící městečko stále v rukou německých zadních hlídek. Kde je náš britský konvoj, který bezstarostně do města chtěl vjet už odpoledne předchozího dne, kdyby mu v tom nebyl zabránil zničený most, a nebo aspoň nějaké jiné britské hlídky? Namísto nich je tu Francouzka s malým miminem, kterou náš hrdina nachází kdesi ve sklepě, a které může konečně zanechat to mléko z farmy, se kterým se celou dobu vláčel…

Pak už následuje poslední akční scéna – hrdina, pronásledovaný německými hlídkami, které na něj v ulicích ruin města střílí (ale nikdy netrefí), probíhá přes hořící trosky. Jednoho německého vojáka přitom musí uškrtit, aby ho neprozradil, ostatním uteče nakonec tím, že skočí do řeky. Ta ho polomrtvého odnáší tam, kam potřebuje – a nakonec se na břeh vyšplhá právě v pozicích pluku, jehož útok má zastavit. Kdybych měl tu možnost, zde bych režiséra požádal o nakreslení mapy celého frontového úseku, pozic jednotlivých oddílů a cesty, kterou hrdina urazil – při nejlepší vůli si tu situaci nedokážu v hlavě srovnat tak, aby to dávalo geografický smysl.

Závěrečná akční scéna, kdy opět vzkříšený hrdina pádí k velitelství skrz pozice a předpolí, kde vojáci už vyrážejí do útoku, je velmi působivá. Nakonec vše jakžtakž dobře dopadne – velitel po přečtení depeše útok odvolává. Škoda, že režisér stejně podrobně jako běh hlavního hrdiny skrz útočící vojáky neztvárnil i to, jak se v podmínkách první světové války dá zastavit útok praporu, jehož první vlna už vyrazila přes předprseň zákopů a postupuje po území nikoho. To by totiž mohla být ve filmu jediná scéna, která by mohla ukázat něco o realitě vedení bojových operací v první světové válce; takto je celý příběh do tohoto prostředí jen zasazen, ale o tom, jak fungovalo, příliš nevypovídá.

Film končí tam kde začal – unavený voják sedí pod stromem. Ještě před tím ale projde přes obvaziště, kde se shromažďují ranění ze zahájeného a hned zase zrušeného výpadu – to je jedna z těch nejlepších scén, zobrazujících surovou realitu války, kvůli kterým má smysl se na film kouknout; jeho příběh je ale třeba si odmyslet.

Doplňování početního stavu rakousko-uherské armády (1914)

Abychom mohli sledovat hospodaření rakousko-uherské armády s vojáky během války, musíme kromě výchozích početních stavů a utrpěných ztrát, které představují úbytky tohoto stavu, znát a započítat také doplňky, tedy příchody náhradníků, které početní stavy naopak zvyšují. Jak už bylo zmíněno v předchozí sérii, systém doplňování byl v rakousko-uherském vojsku nastaven poměrně rigidně a pravidelně: každý měsíc všechny jednotky na frontě dostaly ze zázemí jednu pochodovou formaci, která měla doplnit jejich početní stav.

Vznikají nám tak série pochodových formací, které byly odesílány do pole (k bojujícím jednotkám) každý měsíc, počínaje zářím 1914. Základním potřebným údajem je jejich početnost, pro kterou existuje podrobný přehled (zdroj: Klose: Die Österreichisch-Ungarische Armee im Weltkriege…), ve kterém jsou počty rozpočítány i na jednotlivé typy jednotek. Uvedu zde tedy pouze sumární přehled, který nás zajímá:

MěsícDůstojníkůMužstvaCELKEM
září 19143 753182 062185 815
říjen 19142 353117 062119 415
listopad 19144 333298 362302 695
prosinec 19143 883202 362206 245
CELKEM14 322799 848814 170

Na základě celkové sumy lze tedy zjednodušeně říct, že každý měsíc takto na rakousko-uherské fronty přišlo průměrně zhruba 200 000 dalších vojáků. Na okraj doplním, že v oficiálních dějinách války je tento počet uveden jednou jako 746 000 (zdroj: OULK 2, příloha 1, tabulka 1), jindy jako 860 000, v čemž jsou ovšem počítáni i vojáci nově postavených domobraneckých jednotek (zdroj: OULK 2, str. 14 angl. překladu).

Zajímavé je také to, že v říjnu bylo vysláno výrazně méně mužů – prakticky jen polovina -, a pak v listopadu jako kdyby to bylo vyrovnáno naopak o polovinu početnější sérií pochodových formací. Hypotéza, kterou však nemám zatím jak potvrdit, je, že to souvisí s vyčerpáním „zásoby“ náhradních záložníků, kteří byli v zázemí po odchodu armády na frontu k dispozici – i když to mi v minulé sérii vycházelo spíše až na listopad. Případně mohla svou roli sehrát materiální situace, situace na železnicích dopravujících doplňky do pole (které byly přetíženy transportem raněných), ztráta nemalé části Haliče a z toho vyplývající nutnost reorganizace a přesunu tam sídlících náhradních útvarů či nesystematické stavění nových jednotek v Karpatech (pro skupinu Pflanzer-Baltina) na úkor doplňování existujících (u toho totiž nevíme, zda jsou muži k nim odeslaní započítaní v uvedených počtech doplňků, či nikoliv). V každém případě počty doplňků pro jednotlivé měsíce roku 1914 známe přesně.

Abychom na základě nich mohli dále analyzovat hospodaření s vojáky v poli, potřebujeme je ale ještě dále rozložit.

První otázka zní, kolik z tohoto počtu připadá na bojový stav, a kolik na nebojové služby (neboť všechny další údaje o ztrátách a početních stavech, ze kterých budeme vycházet, se týkají zpravidla bojového stavu – a budeme potřebovat operovat se souměřitelnými čísly). K tomu máme k dispozici několik nepřímých údajů:

Odhad, že v prvních měsících roku 1915 připadalo na nebojové služby cca 18 % mužů přicházejících jako doplňky na frontu (zdroj: Ergänzungsheft 1 k OULK – E.Ratzenhofer: Verlustkalkül für den Karpathenwinter 1915), přičemž sám autor ve svých dalších výpočtech počítá až s 20 %.

Vypočítáme-li podíl bojových stavů z údajů o doplňcích uvedených v oficiálních dějinách války (zdroj: OULK 2, Příloha 1, tab. 1), vyjde nám 85 %

Přímo v oficiálních dějinách války je také uvedeno, že za bojový stav bylo počítáno 800 000 z 860 000 vyslaných mužů, což by znamenalo 93 % (zdroj: OULK 2, str. 14 angl. překladu).

Poslední z těchto údajů můžeme ve světle ostatních známých indicií prohlásit za mylný, resp. vyjadřující něco jiného. Reálný podíl bojového stavu z celkového počtu doplňků činil 80-85 %. Dále se budu držet údaje vyplývajícího z podrobné tabulky z oficiálních dějiny války (tedy 85 %), neboť údaje spočítané pro první měsíce roku 1915 jsou ve více ohledech pochybné (k tomu se v této sérii ještě dostaneme).

Druhé rozdělení, které potřebujeme zjistit, je na jednotlivé fronty – kolik doplňků putovalo na frontu balkánskou, a kolik na frontu východní? To je přímo vyčísleno v oficiálních dějinách války (zdroj: OULK 2, příloha 1, tabulka 1), podle nichž připadá 72 % na frontu východní a 28 % na frontu bálkánskou. Tento údaj se mi ale nezdá být správným.

Podíváme-li se totiž na rozdělení sil na počátku války (resp. po přesunu většiny 2. armády z Balkánu na východní frontu), na kterém se do konce roku 1914 nic nezměnilo, vyjde nám, že na východní frontě působilo 76 % rakousko-uherských vojáků – čekali bychom tedy, že podíl doplňků bude zhruba stejný. Především ale víme (zdroj: OULK 1, str. 696 angl. překladu), že zářijové a část říjnových pochodových formací byly přesměrovány z balkánské fronty na východní – což musí procento doplňků, které směřovaly na východ, zvýšit ještě více nad tento počet. Zdá se ale, že toto není v počtech uvedených v oficiálních dějinách nijak zohledněno.

Informaci o tom, že zářijové pochodové formace jednotek z Balkánu byly přesměrovány do Haliče, však nemůžeme vykládat tak, že by tam směřovaly všechny (ačkoliv formulace v oficiálních dějinách je matoucí, neboť hovoří o tom, že do Haliče byly přesměrovány: „II. und eines Teiles der III. Marschformationen der Balkanstreitkräfte“); všechny pochodové prapory totiž v září skutečně směřovaly ke svým mateřským plukům. Celá rakouská 6. armáda na Balkáně byla ale tvořena odloučenými prapory pluků, které bojovaly v Haliči; přesměrování pochodových formací se tedy pravděpodobně týkalo právě jich. Budeme tedy počítat, že v září přišly na Balkán doplňky jen jednotkám 5. armády (což je logické i s ohledem na to, že 5. armáda utrpěla nezanedbatelné ztráty při srpnovém tažení do Srbska, kdežto 6. armáda se ho téměř neúčastnila), tedy asi polovina ze všech. V říjnu byla pak (po zářijových bojích, ve kterých utrpěla značné ztráty už i 6. armáda) přesměrována do Haliče pouze „část“ pochodových formací – při nedostatku jiných údajů budeme tedy počítat, že tentokrát byla na Balkán odeslána už i polovina pochodových formací 6. armády.

S využitím těchto předpokladů můžeme tedy počty rozepsat ještě jednou, podrobněji (zaokrouhlíme je na tisíce):

měsícVýchodz toho bojový stav|Balkánz toho bojový stav  
září162 000138 000|24 00021 000
říjen96 00082 000|23 00019 000
listopad227 000193 000|76 00064 000
prosinec155 000131 000|51 00044 000
CELKEM640 000544 000|174 000148 000